Třetí pokus - žádný špeky

Čeká mě zase další pokus, tentokrát se už konečně nemusím obtěžovat s žádnými testy. Doplňkovou jízdu jsem si zajel den předem, takže jsem si to osvěžil, tak tentokrát to snad vyjde, říkám si. Při cestě na magistrát ráno potkávám v autobusu kolegyni z práce, která mi to přeje, ať mi to tentokrát vyjde. Po tolika neúspěšných pokusech, byť nejsem zdaleka jediným člověkem na této planetě, který autoškolu nezvládl hned napoprvé, už ale začínám měnit svůj přístup.

Před prvním a druhým pokusem jsem celkem i uvažoval o tom, že si poté pořídím nějaké levnější auto a začnu jezdit, byť jen omezeně - dopravil bych se jen z vesnice do města a dále bych to dojel raději MHD. Nyní to už ale začínám brát jen jako honbu za trofejí, přičemž pokud nějakým zázrakem ten řidičák získám, nechám si jej jen jako trofej a jezdit nebudu. Znám poměrně dost lidí, kteří jsou vlastníky řidičského oprávnění, přitom ale nejezdí, tak bych se zařadil mezi ně. Sice to postrádá logiku, ale alespoň to tak bude bezpečnější jak pro mne, tak i pro ostatní účastníky silničního provozu. S každým dalším neúspěšným pokusem především roste pravděpodobnost, že se nedožiji třiceti let.

Po příchodu na magistrát absolvuji opět všechny známé kroky, připadám si tam už jak "pečený, vařený", to místo mi začíná být velmi důvěrně známé. Tentokrát tam u přepážky vypláznu "jen 400" za opakovanou jízdu, následně si nahoře šéf autoškoly řekne o další 300. Jelikož je první zkouška + jedna opakovaná zdarma, nyní už musím platit i autoškole. To, co jsem prakticky ušetřil na tom, že nemusím opakovat testy a technické, jsem zaplatil za doplňkovou jízdu.

Je zbytečné opět dodávat, že v čekárně jsem opět kmetem. Všichni jsou mladší než já. Kupodivu tam nepotkávám slečnu, se kterou jsem se den předtím setkal ve Fordu. Zřejmě neměla dost odvahy, že se rozhodla zkoušku raději odložit. Čekání je tentokrát mnohem likvidační než minule. Při minulých pokusech jsem ani nestíhal vnímat, jak tam jsou nepohodlné židle a sedačky, protože jsem byl neustále začten do otázek z technických. Tentokrát ale nemám nic k zabíjení času.

Chvíli sedím na židli, je to nepohodlné, přesto se mi podaří na chvíli usnout. Nic důležitého se neděje, jinak by mě něco určitě probudilo. První lidi odcházejí k počítačům, uvolnilo se místo na sedačce. Jdu se tedy přesunout na sedačku s očekáváním pohodlnějšího sezení. Bohužel jsem si tím nikterak nepomohl. Chvílemi usínám lehkým spánkem, chvílemi se probouzím, abych si alespoň poposedl, abych nezdřevěněl z té příšerně tvrdé sedačky. Povídají se akorát blbosti, tak spím. Bohužel se ale nejmenuji Schwarzenberg.

Věčné sezení kombinované s chvilkovým spánkem mě ale po nějakých třech hodinách přestane bavit a tak se přesouvám dolů na parkoviště. Ačkoli ráno byla příšerná zima, venku už se dost oteplilo, takže si můžu odložit. Chvíli se procházím po parkovišti, pak mě to přestane bavit, na zemi objevím kousek kůry ze stromu a tak mám alespoň trochu o zábavu postaráno, byť si kvalitní zábavu představuji poněkud jinak. Za tu dobu, co tam čekám, jsem stačil ujít pěkných pár kilometrů, ale alespoň jsem se trochu zabavil.

Někdy okolo dvanácté jsem se konečně dostal na řadu. Přijíždí absolventi, přichází moje chvíle. Jdu opět jako poslední. To nejhorší na konec. Nebo snad to nejlepší? Pojedu zase s inspektorem, se kterým jsem absolvoval první zkoušku. No, co se dá dělat. Nasednu, připoutám se, seřídím zrcátko, všechno jako vždycky. Tentokrát jsou světla již zapnuta, já jako blbec si je samozřejmě vypnu. Naštěstí mě na to šeptem upozornil instruktor, takže jsem to hned napravil.

K mému velkému úžasu tentokrát nějak necítím žádné napětí, žádný stres, žádné nervy. Jako kdybych byl vyrovnaný, smířený, bezstarostný. Nevím, čím to je, každopádně se plynule rozjíždím, tentokrát jsem ani nepustil stěrače, což je velký pokrok. Na první křižovatce, která je hned kousek od magistrátu, mám jet tentokrát doprava, takže zřejmě se budu vyhýbat té kritické situaci, kterou si pamatuji hned z první jízdy.

Jedu poměrně dobrou trasu, plynule, s přednostmi nemám žádný problém, po cestě mě nečekají žádné špeky, projedu několik křižovatek bez toho, aby mi to chcíplo nebo jakékoliv chyby. Všechno vypadá až moc dokonale. Na chvíli vidím před sebou rovinku, tak si zařadím rovnou trojku. Najednou je přede mnou ale křižovatka se značkou "dej přednost v jízdě". Můj úsudek byl v tu chvíli něčím zřejmě zatemněn, protože zapomínám vyřadit a když se chci rozjet, tak jak blbec to zkouším na trojku. Nejde to, chcípne mi to. Pořád nevím, v čem je chyba, zkusím to znovu, zase mi to chcípne. Zkusím to i potřetí, opět to chcípne. Tím ale moje jízda prakticky po pěti minutách končí. Dozvídám se, že jsem tam měl zařazenou trojku, že mě na to i upozorňovali. Já však při svojí hluchotě nic neslyšel.

V předchozích případech jsem se mohl případně vymluvit, že jsem byl nachytán na špek nebo vmanévrován do nepříjemné situace. Tentokrát ale mohu svoji vinu přičítat jedině sobě. Můžu sám sobě nadávat do blbců, měl bych se ale především poučit a příště neopakovat tuhle blbost. S přibývajícím pesimismem už rovnou pomýšlím na to, že příště dojedu na neschopnost zaparkovat.

Někteří zlí jazykové tvrdí, že tři neúspěšné pokusy značí, že by daný člověk neměl získat řidičský průkaz. Já prakticky mohu být rád, že se píše rok 2012 a nikoliv 2013, protože v takovém případě bych po třetím neúspěšném pokusu musel absolvovat sezení u psychologa za 2500, kde bych navíc mohl v nejhorším případě dostat zákaz dalšího pokusu na 5 let. Relativně jsem na tom ještě stále dobře.