Po druhém neúspěšném pokusu jsem byl téměř všemi ujišťován, že když už jsem zvládl testy a technické, tak ty jízdy už tentokrát musí vyjít. Nebyl jsem o tom zcela přesvědčen, navíc jsem nebyl potěšen tím, jak se to všechno zdržuje a komplikuje. Po druhém neúspěšném pokusu mi byl nabídnut další termín až za 3 týdny a s tím se nedalo nic dělat.
Docela mě ta prodleva děsila, bylo mi jasné, že stačím do té doby zapomenout i to málo, co umím. Domluvil jsem si tedy jednu doplňkovou jízdu, byť jsem to bral spíše jako vyhozené peníze. Tuhle jízdu jsem si naplánoval den před další zkouškou. Byl jsem připraven být nekompromisní, když si připlácím a ze začátku jsem opravdu myslel na nejhorší.
Čekám před autoškolou, vidím tam akorát starého známého instruktora s tím autem, kterému nemohu přijít na jméno - auto, které se pro mě stalo nenáviděným. Čekal jsem dál a říkal jsem si, že jestli mi řeknou, že pojedu s Fiatem a s tím instruktorem, od kterého jsem si posledně, když jsem jel, vyslechl tolik hrozných řečí, tak už se neudržím, budu sprostý a kromě toho, že bych použil slova jednoho kresleného komika, šel bych rovnou domů.
Naštěstí se nic takového nestalo, dorazil ještě šéf autoškoly s Focusem a i když jsem spíše chtěl jet v Hyundai, Ford mi nijak nevadil. Instruktor mě vyzval, ať si sednu dozadu, vepředu seděla tentokrát zase jedna slečna. Bylo to pro mne tentokrát velké překvapení. Nebyla to žádná blondýnka a hlavně neoplývala žádným velkým sebevědomím, hned se se mnou dala do řeči a svěřila se mi s tím, jaké z toho má obavy a jak jí to nejde. Byl jsem překvapen, že tentokrát pojedu s někým sobě rovným a nebude to blonďatá jízda plná potupy, během které budu mít dost času uvědomit si, jak jsem blbej, že mi to nejde.
Jen to představení s tou upovídanou slečnou bylo poněkud trapné. Podala mi ruku, řekla své jméno, když jsem se jí představil já, řekla mi "jako ta nová televize, co?". To mne opravdu nepotěšilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Za normálních okolností bych byl uražen. Potom ale přišel šéf autoškoly s tím, že jim někdo nedorazil, tak že slečna pojede ve Fiatu. Tak jsem slečně podal kabelku a přesedl si na místo řidiče.
Co se týče mé jízdy, nebylo to nic slavného, ty tři týdny, kdy jsem nejel, byly dost poznat. Ale alespoň to nebylo nic strašidelného. Jen jsem jednou málem nepustil chodce přes přechod a jednou jsem si nebyl jistý na křižovatce, zda mám přednost. A také mi to auto několikrát chcíplo, ale alespoň ne dvakrát za sebou. Z toho jednou se mi podařila taková hloupost - na křižovatce jsem si nevyřadil a zkoušel se rozjet na trojku. Nevím, zda ty tři stovky byly adekvátní, každopádně alespoň trochu mi to pomohlo, byť jsem se třeba nedočkal šance si vyzkoušet parkování. Při mé mizerné prostorové orientaci to s parkováním budu mít dost těžké. Vlastně pokud to s tím ježděním budu myslet vážně, tak to abych si koupil něco malého, co zaparkuji všude nebo už abych začal šetřit na auto, které má parkovacího asistenta.
Žádné komentáře:
Okomentovat