Druhý pokus - kočky přináší štěstí, jeptišky nosí smůlu

Po zdrcujícím neúspěchu jsem váhal, jestli vůbec pokračovat dál, ale nakonec jsem se poinformoval, kdy se koná další termín, v práci si vzal volno a rozhodl se to opětovně zkusit. Vzhledem k tomu, že mi předchozí pečlivější příprava byla celkem k ničemu, den před zkouškou jsem se do učebnice ani nepodíval. Testy z techniky jsem ignoroval a akorát jsem si udělal akorát pět testů na internetu, které mimochodem dopadly všechny pod 85%, takže neprospěl.

Místo nějakého otravného učení, které se před tím ukázalo jen jako zbytečná ztráta času, jsem se raději věnoval kočkám. Mazlivá vrnící klubíčka jsou balzámem na duši a nervy. Kromě felinoterapie jsem se ještě zařídil podle rady jedné kolegyně a papír s vytisknutými otázkami z techniky jsem si uschoval pod polštář, protože ostatní způsoby, jak tyto vědomosti načerpat do hlavy, fatálně selhaly. Abych tomu předem ještě nasadil korunu, šel jsem spát dost pozdě - až někdy v jedenáct.

Ráno absolvuji už obvyklou trasu, jsem tam opět mezi prvními, na magistrátu opět vypláznu pěknou částku, tentokrát to už platím kartou, protože minule jsem nevěděl, že karty berou. Opět se s ostatními scházím v čekárně a zjišťuji, že nepoznávám nikoho z minula. Že bych byl jediným blbcem, co to posledně nezvládl? Sebevědomí mi to hned podkopalo. Každopádně, zase jsem tam nejstarší. Ostatní vypadají stěží na 17. Tentokrát mezi účastníky sedí někdo, kdo na první pohled vyčnívá. Kousek ode mě si sedla jeptiška. Ona dokonce přišla v tom jejich úboru. V tu chvíli ani nevím, co to znamená.

Asi tak po další hodině otravného čekání se dostávám opět k počítači. Z otázek, které mi byly vygenerovány, je mi jich hodně povědomých a připadá mi, že je ten test tentokrát buď nějak jednodušší nebo jsem možná lépe připraven. Když jsem předchozího dne měl všechny testy neúspěšné, je to poněkud zvláštní. Každopádně po odkliknutí všech otázek se stejně vracím zpátky, abych si ty odpovědi ještě jednou rozmyslel, ale svými odpověďmi jsem si natolik jist, že už tam nic neopravuji.

Přichází opět nervový okamžik, kdy klikám na ukončení testu a odklikávám i dalších několik potvrzovacích oken. Najednou zírám jak puk, objeví se zelená barva, prospěl a v procentech výsledek 92%. Zvládl jsem testy, to je toho. Protože vím, že to nejhorší mě teprve čeká, žádná radost se nedostavila a tvářím se kysele jen o trochu méně, než posledně, kdy to nevyšlo o procento.

Čekám tedy v čekárně celou věčnost na to, až budu moci jet. Trvá to strašně dlouho, předlouho. Až někdy v jedenáct mě spolu s tou jeptiškou zavolá jeden s instruktorů, že už můžeme jít čekat na parkoviště. Načekáme se tam ještě docela dlouho, teprve někdy v 11:45 se vrátí auto a můžeme nastoupit. Je rozhodnuto, že první část pojede jeptiška, druhou část pojedu já. Sedám si tedy dozadu. Jedeme tentokrát s jiným inspektorem než posledně. Tento se zdá být poněkud méně otráveným, působí příjemněji než ten, co se mnou jel minule, byť mu na hlavě příliš vlasů nezůstalo.

Probíhají zase ty úvodní řeči, poté se jeptiška rozjíždí, celých 20 minut jede v podstatě ukázkově, bez chyby. Mimochodem, není to ani blondýna. Jen se objevilo menší zaškobrtnutí, když jí auto jednou chcíplo, ale vypořádala se s tím dobře. Dojela k parkovišti k nejmenovanému hypermarketu, kde se dozvěděla finální verdikt, že prospěla. Nyní dochází ke střídání.

Jdu si sednout na místo řidiče a jsem opět nervózní, byť o trochu méně. Už od začátku mám nějak problém se rozjet z parkoviště. Napřed ještě pouštím jednoho zákazníka, co si tam byl nakoupit, poté až se snažím rozjet, jenže mi to dvakrát chcípne, kousek popojedu, kde mi to chcípne opět a přede mnou jsou tři jízdní pruhy a já mám dle instrukcí jet doleva. Na jednom jízdním pruhu vidím rovnou šipku, na jednom vidím šipku doprava a na jednom nic. Nevím, co mě to napadlo, ale zařadím se do jízdního pruhu úplně doleva a najednou proti mě auto. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle, že jsem se zařadil do protisměru a moje jízda končí. Teprve při následných rozborech zjišťuji, že jsem se měl zařadit do prostředního pruhu, kde ta šipka směrovala vlevo, ale protože byla tak sjetá, že vypadala jako rovná, tak jsem se tam nezařadil.

Moje druhá jízda je tedy ještě větší ostudou než ta předešlá, jel jsem prakticky jen dvě minuty. A on byl prakticky špatný už ten začátek. Už jen to, jak jsem špatně vyjel z parkoviště, stačilo na to, aby mě opět vyhodili od zkoušek, takže i kdybych si tentokrát postavil hlavu a nedbal na instrukce, tak bych to nezachránil. Neuposlechnout, kam mám jet, přímo dle sdělení inspektora, není chyba. Po předchozí zkušenosti, kdy jsem byl tak nějak trochu vmanévrován na chyták, jsem si říkal, že příště neposlechnu inspektora a pojedu si, kam se mi to bude zdát jednodušší a ono to projde ... a já opět poslechl.

Technické zkoušky mě tentokrát nečekaly rovnou po jízdě v autě, musel jsem jít nahoru do čekárny a čekat. Po chvíli jsem byl zavolán do vedlejší místnosti, kde seděl inspektor, se kterým jsem jel minule a kterému jsem posledně předvedl, že z těch technických vlastně nic nevím. Vzhledem k tomu, že jsem měl otázky před noc pod polštářem a během nudného čekání v čekárně jsem si je pořád dokola četl, jsem byl o něco lépe připraven než minule a hlavně jsem byl připraven i na tu eventualitu, že bych dostal volné téma.

Tentokrát však k mému velkému překvapení dostávám k vylosování dva lístečky. Vytáhl jsem si brzdovou kapalinu a chladící směs, druhá otázka byla kontrola tlaku a hloubky. To byly zrovna otázky, které jsem docela věděl. Ohledně brzdové kapaliny a chladící směsi jsem sice ze zmatku plácl napřed blbost, ale pak jsem se opravil a inspektor byl s mojí odpovědí spokojen, s druhou otázkou to bylo trochu komplikovanější, na doplňující otázky jsem mu nebyl schopný odpovědět s jistotou. Dostal jsem pak ještě třetí otázku - povinnou výbavu, to jsem zodpověděl a tak mi to uznal.

Druhý pokus o mě tedy neskončil naprostým fiaskem jako minule, což pro mě znamenalo zejména především úsporu času. Nebudu se muset už otravovat se zkoušením testů na internetu a marnou snahou o naučení otázek na technické zkoušky. S druhou neúspěšnou jízdou ve mě ale sílí pocit trapnosti a opět začínám pochybovat, zda to byl vůbec dobrý nápad. Jak jsem se později dozvěděl, o jeptiškách se říká, že nosí smůlu. Mě tedy smůlu rozhodně přinesla. Každopádně, mohlo dojít k čelní srážce, ke které naštěstí nedošlo, takže částečně jsem měl i štěstí.