První pokus - nervózní premiéra

První zkoušky mě měly čekat ve čtvrtek. Ve středu jsem chtěl z práce vypadnout dřív, abych měl co nejvíce času na to, abych se ještě podíval do učebnice, na otázky k technice a taky si udělal nějaké testy. Nakonec jsem ale stejně šel z práce dlouho, přišel domů ještě později a moc času mi na přípravu nezbývalo. Tak jsem se alespoň podíval na papír s otázkami k technice a udělal si pár testů na internetu, které mi všechny vyšly okolo 85%, takže to vypadalo nadějně, dokonce jeden test na 100%.

Vzhledem k tomu, že se ztratím i s mapou a nevěděl jsem přesně, jak se dostanu tam, kde mám být, vstával jsem ráno dost zbytečně brzo, abych měl nějakou větší časovou rezervu pro případ, že nebudu moci najít magistrát, kde se mají zkoušky konat. Nakonec to bylo úplně zbytečné, protože to místo bylo daleko lépe k nalezení, než jsem předpokládal. Čas navíc jsem tedy alespoň využil k tomu, abych ještě nahlédl do učebnice a otázek. Otázky jsem si předčítal i v autobusu, trolejbusu a tramvaji během cesty na magistrát.

Někdy po půl osmé vejdu do budovy magistráty a potkávám toho instruktora, se kterým jsem v pondělí absolvoval "jízdu smrti" s Fiatem. Nebyl jsem moc nadšen, ale poté, co jsem zaplatil u přepážky poplatek, dorazil i další instruktor. Šel jsem tam tedy do třetího patra si sednout do čekárny, kde už pár uchazečů čekalo. Nikoho jsem z nich neznal, protože byli z jiného kurzu. Každopádně jsem si mezi nimi připadal jak kořen, protože jsem tam byl mezi nimi nejstarší.

Po osmé jsme se nahrnuli do vedlejší místnosti, kde byly počítače. Slova se chopil velmi vtipný inspektor, který se svými vtipnými hláškami snažil trochu osvěžit atmosféru. Mě tedy do smíchu ale stejně nebylo. Počítače byly ve třech místnostech, ale jen v jedné je zapnuli, takže to docela trvalo, než se všichni uchazeči prostřídali. Na mě vyšla řada pochopitelně až mezi posledními.

Zavolali mě spolu s jedním "kolegou". Sedli jsme si vedle sebe, začali jsme nějakým cvičným testem, následoval podpis na papír, že jsem porozuměl ovládání programu s testy a začal onen slavný test. V testu jsem měl pár otázek, u kterých jsem si nebyl úplně jistý, jednou jsem si i otázky prošel znovu, ale nic jsem tam neopravil. Kolega vedle mě už začal slavit. Já teprve kliknul na "ukončit test" a rozbušilo se mi srdce. Následná otázka ve stylu pitomých Windows ,,Opravdu chcete ukončit tento test?" a následná další potvrzující otázka ještě pocuchala mé nervy. Zapomínám dýchat. Najednou přede mnou problikne červený pruh s nápisem "neprospěl" a oznamující můj výsledek 84%. Na splnění testu by mi stačilo 85%. No, nezačalo to zrovna nejlépe.

Dostávám papír se zdokumentovanými otázkami, na které jsem chybně odpověděl. Byly to dvě otázky po bodu a jedna zásadnější čtyřbodová. Smůla a při tom v těch testech, to bylo snad jediné, v čem jsem si věřil. Nedá se nic dělat. Jdu si opláchnout ksicht na záchod a pak jdu do čekárny. Nenávidím čekání. Čekání je otravné, všichni tam otráveně čumí, jen hrstka lidí se tam chvíli baví, aby následně ztichla a všichni čekají, co bude dál. Postupně se začínají svolávat lidi na jízdu. Já stále čekám.

Někdy v jedenáct hodin už mě to čekání přestává bavit a tak jdu ven k parkovišti, od kterého se ty jízdy stejně začínají. Tam čekám také pěknou řádku času. Až někdy těsně před dvanáctou se dostávám na řadu a to jako ten úplně poslední. Předchozí dva šťastlivci jeli s tím veselým a vtipným inspektorem, já jedu se starým pánem s né zrovna přívětivým výrazem, kterého jsem toho dne ani neslyšel promluvit.

Usednu na místo řidiče, nervy se rozeběhnou na plné obrátky, nepravidelný dech, tlukot srdce. To nevypadá dobře. Inspektor řekne pár úvodních vět a sdělí, že až budu připraven, můžu vyrazit. Připoutám se, seřídím si alespoň vnitřní zrcátko, aby to nějak vypadalo. Vnější zrcátka seřídit ani neumím, tak se do nich kouknu, aby to bylo zřetelné a tvářím se, že mi to tak vyhovuje. Něco v nich vidím, to ano, ale perfektní to není a ani být stejně nemůže.

Sešlápnu spojku, nastartuju, zařadím jedničku, a zrovna když chci zapnout světla, tak mi instruktor špitne "světla". V tu chvíli začínám být vynerven a doufám, že inspektor nic neslyšel a ničeho si nevšiml. Zapnu světla, pak nějakým omylem zapnu stěrače, načež inspektor říká, že to zatím není třeba, že ještě neprší. Vypnu stěrače, nějakým způsobem se mi podařilo odtipnout, jak se vlastně vypínají, odjišťuji ruční brzdu a ne úplně citlivým sešlápnutím plynu a pouštěním spojky se pomalu rozjíždím. Už jen podle těch zvuků, které vydává motor, cítím, že to nebylo dobré.

Po pár metrech přijíždím k takové křižovatce, na které mám jet doleva. Provoz je tam šílený, takže čekám poměrně dlouho, než všichni, co mají přednost, se vymotají pryč a já se tam budu moci zařadit. Je to prakticky poprvé, kdy jedu bez toho, aby mi někdo říkal, co mám dělat a jsem z toho dost nervózní. Jedu pořád rovně, zařadím si ještě i dvojku, pak následuje pokyn, ať zahnu na křižovatce doleva. Na křižovatce je takový ostrůvek, já jej objedu zprava a pak slyším už jen, ať dál zahnu doprava a zastavím.

"Vy jste si nevšiml té značky, že?". Vůbec nevím, o jaké značce je řeč. Instruktor se se mnou vystřídá v řízení, na ono kritické místo se vracíme, byla to samozřejmě značka "přikázaný směr objíždění vlevo" a já to objel zprava. Nerad bych kecal, ale nemohu se zbavit pocitu, že když jsem předtím jel tuhle trasu dvakrát, objel jsem to vždy také zprava a nikdo neřekl ani "popel", ale zdá se mi to divné. Pěkný chyták. Moje první jízda při zkouškách trvala vlastně tak 4 minuty.

Částečně jsem rád, že už to mám za sebou, z neúspěchu jsem ale dost zdrcen. Dojedeme na parkoviště, kde jsme začínali a inspektor mi řekne, že se pustíme do těch zkoušek z techniky. Dostanu ten luxus, že si můžu vybrat libovolnou otázku. Klidně cokoliv, ani nemusíme vystupovat z auta. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto zařezán a zničen z toho neúspěchu, vůbec mi to nepomáhá a já ze sebe nejsem schopnej vypáčit ani jedno téma. Vypadá to dost špatně, jako kdybych neuměl nic. Po několikerém opakování "já vůbec nevím, já si teď nevzpomenu na žádné téma", se inspektor rozhodne se zeptat na připojení vozíku. Abych to zestručnil, povídal jsem hlouposti, řekl jsem toho sotva polovinu, takže nedošlo ani na druhou otázku a z technických jsem také neprospěl.

Nezvládl jsem vůbec nic, takže si připadám jako totální blbec. Čas na dodělání kurzu se mi prodlužuje do února 2013, a v autě jsem se nezabil, ale to jsou jediná pozitiva.