Nejsem jedním z těch, kteří se narodili s volantem v ruce. Auta mě nezajímají a vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel o tom, že bych si chtěl někdy pořídit řidičák, řízení mě vůbec nelákalo. V mém dětství měli rodiče tehdy auto (byla to nějaká hrozná šunka) a ze všech těch jízd si pamatuji hlavně ten pach (někdo tomu dokonce říká "vůně") benzínu, ze kterého mi vždy bylo špatně, takže každá jízda pro mě znamenala, že budu opět zvracet. Proto jsem byl velmi nadšen, když se z nějakého, pro mne neznámého důvodu, rodiče nakonec auta zbavili.
O pár let později, když mi bylo osmnáct, řešil jsem jiné věci a na autoškolu jsem ani nepomyslel. Že ostatní v mém věku začali docházet do autoškol, aby konečně mohli jezdit, mě to nechávalo naprosto v klidu. Věděl jsem, že to pro mě nemá žádný smysl. Nejen, že tou dobou jsem nevydělával a proto jsem si ani kurz nemohl dovolit, ale ani bych neměl s čím jezdit. I když cestování hromadnou dopravou pro mne nebyla žádná slast, neměl jsem jinou alternativu, tak jsem s tím byl smířen.
Uplynulo ještě několik dlouhých let, začínala právě ekonomická krize a já po prvním neúspěšném semestru na vysoké jako pouhý absolvent, který nikdy předtím nepracoval, měl velký problém sehnat nějakou práci a místo nějakého zbytečného poflakování jsem se chtěl věnovat něčemu alespoň trochu smysluplnému. Moje tehdejší přítelkyně mě tehdy přemluvila, abych si zkusil udělat autoškolu. Neměla to s tím přemlouváním jednoduché, dost jsem se tomu bránil.
Po nějakém půlroce bez práce, kdy jsem si jen držel statut studenta, do školy docházel pouze na obědy do menzy a marně se snažil sehnat práci, jsem příliš nečekal v nějakou brzkou změnu situace. Předpokládal jsem tedy, že než si najdu nějakou práci, budu mít už řidičák. Představa, že bych do autoškoly docházel vyčerpaný z práce, mne přímo děsila. Při pročítání všelijakých pracovních inzerátů jsem si dost často všímal, že je někde řidičský průkaz vyžadován a v horším případě tam byla uvedena ještě alespoň dvouletá praxe, takže jsem i přesto nějak neočekával, že bych si tím mohl nějak pomoci.
Z jedné firmy z mého oboru jsem byl kontaktován s nabídkou práce, jenže tu jsem tehdy musel odmítnout kvůli velmi špatné dopravě. Inzerátu této firmy jsem již dříve všiml, před lety jsem uvažoval i o tom, že bych tam šel na brigádu, jenže jakmile jsem zjistil, jak je to s dopravou, že tam vlaky nejezdí vůbec a autobusy asi jen třikrát za den a ještě v nevhodných časech, věděl jsem, že na to mohu zapomenout.
Na internetu jsem načerpal nějaké informace, vybral jsem si nakonec po celkem krátkém rozhodování jednu cenově celkem přijatelnou autoškolu s dobrými referencemi, na dostupném místě (jedna z mála, kterou jsem byl schopen lokalizovat bez mapy nebo případného navigátora na telefonu) a celkem lákavým vozovým parkem. Byl jsem nadšen především z toho, že se jedná o autoškolu, která ve vozovém parku nemá žádnou škodovku. Od dob mých středoškolských studií - zejména tedy praxe, která právě v areálu Škody probíhala, ve mě Škoda vyvolávala dost nepříjemné vzpomínky a pocity. Dny, kdy jsem musel docházet na praxi do škodovácké dílny, kde jsem se dusil nechutným pachem fabriky a trpěl, když jsem tam musel chodit v montérkách a nepříjemných, hnusných a těžkých kanadách a při tom tam ještě brousit, pilovat a vrtat nějaké kovové díly, to bylo pro mne opravdové peklo.
Vyplnil jsem veškeré papíry, zašel k doktorce pro potvrzení a v únoru 2011 přišel do vybrané autoškoly na zahájení kurzu.
Žádné komentáře:
Okomentovat