Čtvrtý pokus - zlo má název Fiat

Vzhledem k tomu, že třetím neúspěšném pokusu mi byly nabídnuty dva nevyhovující termíny, z toho dokonce jeden připadl na můj svátek, další pokus mne tedy čekal až za nějaké 3 týdny. Tentokrát jsem ani nevyužil možnosti zaplatit si za další doplňkovou jízdu, to jsem považoval za zbytečně vyhozené peníze.

Ten den, ve kterém mě čekal další pokus, nezačal zrovna nejlépe. Počasí bylo mlhavé, mrazivé, depresivní. Ráno jsem dobíhal autobus na poslední chvíli, před cestou na magistrát jsem si zašel ještě na malý nákup a opět se zúčastňuji té klasické ceremonie. Po cestě na magistrát si ale všímám jednoho podstatného detailu - u čerpací stanice vidím zaparkovaný Fiat polepený nápisy mé autoškoly. Zaplatit u pokladny poplatek magistrátu za opakovanou zkoušku, jít nahoru do třetího patra do čekárny a čekat, co se bude dít dál.

V čekárně opět obvyklý počet lidí, takže mi bylo hned jasné, že nevypadnu dříve než ve 12. Věkové složení uchazečů mi opět vmetlo nepříjemnou pravdu, že jsem opět nejstarší a později byl můj dojem ještě utvrzen. Ti, kteří přišli poprvé, si šli udělat testy na počítači, ostatní čekal nástup později. Inspektorovi jsem předložil novou občanku, takže na papíru přeškrtl staré číslo OP a napsal nové. Všichni měli starou občanku, jen já měl novou.

Šel jsem si pak zase sednout do čekárny a čekal, až na mě přijde řada. Čekání bylo nekonečné, tak jsem  se sebral, vyrazil do nejbližší trafiky a koupil si noviny. Byly nějak tenčí než obvykle, moc zajímavých věcí tam nebylo, ale alespoň mi to pomohlo ukrátit čas. Škoda, že mi jedno nejmenované knihkupectví nestačilo do termínu zkoušek zaslat mojí objednávku. Nerad bych příště opět louskal noviny.

Téměř všichni už odjezdili, v čekárně jsem zůstal už jen s jednou dívčinou, která se se mnou vzápětí dává do řeči. Hned mám další potvrzení toho, že jsem starej. Slečna se mě ptá, zda si můžeme tykat. Ona chce jet Fiatem, já Hyundaiem. Pro ni mám dobrou zprávu, že jsem Fiat viděl, takže má velkou pravděpodobnost, že se jí přání splní. Já však vyjadřuji obavy nad tím, že jsem žádný Hyundai ani Ford nezahlédl a z instruktorů jsem viděl jen toho, který jezdí s Fiatem. Slečna se chce dohodnout, kdo pojede první, a já jí v tom vyjdu vstříc. Ona chce jet raději druhá, já bych spíše chtěl jet první, abych zabránil tomu předminulému scénáři, kdy bych vyjížděl z parkoviště od nejmenovaného hypermarketu.

Začínám si říkat, že jsem měl raději zůstat doma. Zřejmě mě čeká zase kombinace všeho špatného. Po chvíli za námi přichází instruktor autoškoly a ještě po cestě na schodech mi sděluje tu nepříjemnou informaci. Pojedu dnes ve Fiatu a instruktor mě upozorňuje raději rovnou na trochu odlišný způsob fungování spojky - že u Fiatu zabírá rovnou. V tu chvíli si říkám, že dneska to opravdu nemůže dopadnout dobře.

Chvíli ještě na parkovišti u magistrátu čekáme, až inspektor vypáčí ze dvou slečen, které měly jízdu před námi, nějaké vědomosti o technice, venku je pěkná zima, že mám co dělat, aby mi nezačaly drkotat zuby. Na příští zkoušku už půjdu v zimní bundě a možná i s čepicí, říkám si a snažím se nemyslet na nejhorší.

S velkým sebezapřením nasedám do Fiatu, posunu si sedadlo co nejdál, chvíli šteluji vnitřní zrcátko, podívám se nápadně do vnějších zrcátek, aby to vypadalo, že jsem si je zkontroloval, byť upřímně ani nevím, jakou páčkou se ve Fiatu dají natáčet. Doufám, že světla jsou zapnuta, protože způsob zapínání světel je zde samozřejmě také odlišný. Je to Fiat, dopadne to stejně špatně, možná proto zapomenu odjistit dvakrát ruční brzdu. Potřetí už mne to napadne a vyrážím.

Jízda má být plynulá, samozřejmě není, protože jinaký záběr spojky oproti Hyundaii nebo Fordu mi dělá potíže. Problém mám i s brzděním na křižovatkách. Většinou brzdím až na poslední chvíli, i když nevím, proč tomu tak je, když v Hyundai jsem to už vychytal. Jedu opět nějakou jinou trasu než kdy jindy, občas bývám dokonce zaskočen, když se dozvím, že mám odbočit vpravo metr před křižovatkou, která směřuje k sídlišti, ale to by zas až takový problém nebyl. Horší je, když chvíli poté špatně spočítám výjezd z kruhového objezdu. Měl jsem vyjet pátým výjezdem, jenže to by znamenalo, že bych se asi vrátil, odkud jsem vlastně přijel. Poté už mám odbočit někam k sídlišti, kde bych si měl zkusit parkování. Do prostoru, kde jsem si měl zaparkovat, stihl zaparkovat protijedoucí řidič, aniž bych stačil cokoliv říct, nakonec mi inspektor říká, abych zastavil a na nějaké parkování se ani nedostalo.

Slyším spoustu výtek, co všechno bylo špatně. Jízda nebyla plynulá, jednu křižovatku jsem projel bez blikání, což upřímně nechápu, když jsem ji projížděl rovně. Byla to taková zvláštní křižovatka, která úplně rovná nebyla, ale to je jedno. I když jsem to nestopoval, tak tohle byla paradoxně první jízda, který neskončila předčasně, pokud tedy nepočítám neuskutečněný pokus o zaparkování. Instruktor mi podal batoh a mohl jsem zas jít s nepořízenou na tramvaj. Jak to šlo blonďaté slečně, to už jsem se tím pádem nedozvěděl. Možná je to tak i lepší, než abych se opět přesvědčil o tom, že ta blondýnka to umí a já ne.

Pátý pokus? Nevím, zda má cenu to dál zkoušet. Každopádně z toho čtvrtého pokusu mám takový dojem, že to byla především schválnost. Nenávidím řeči jako "kdyby...", ale mám dojem, že pokud bych jel s Hyundaiem, mohlo to dopadnout úplně jinak.