Z celkových 28 hodin jízd jsem měl odjeto možná tak 6 jízd, když najednou v dubnu, po dvou měsících autoškoly, zasáhla rána osudu. Po několika zoufalých a trapných pokusech o získání práce, kdy to skončilo obvyklým příslibem, že se mi ještě ozvou a neozvali, se mi nějakým zázrakem podařilo sehnat práci. Velkou roli v tom sehrála kamarádka, která mi něco doporučila a ono to skutečně vyšlo.
Všechno dobré musí být zákonitě vyváženo něčím zlým, takže můj předpoklad, že stihnu udělat autoškolu, než začnu chodit do práce, vzal rychle za své. Od té doby, co jsem začal chodit do práce, jsem absolvoval asi ještě jednu jízdu. Neměl jsem sice nějakou fyzicky namáhavou práci, že bych po práci šel vyčerpaný domů a padnul, problém se vyskytl v něčem jiném. Vždycky jsem si v autoškole domluvil nějaké další jízdy a následně jsem je musel zrušit, protože se mi dost měnily směny. To způsobilo docela značnou pauzu, kdy jsem vůbec neřídil alespoň nějaké dva měsíce.
Někdy asi v červnu jsem jel zase po dlouhé době, to jsem mezi tím samozřejmě stačil všechno zapomenout, i když nedá se říci, že bych toho nějak moc uměl. Myslím, že to byla zase další premiéra, kdy jsem dostal přiděleného jiného instruktora a především jiné auto - tentokrát Hyundai i20. I když mělo být dle sdělení instruktora ovládání vlastně stejné jako u Focusu, na který jsem si předtím docela zvyknul, nějak jsem s tím měl velký problém.
Hyundai mi sice poskytl dostatek prostoru jako pro řidiče, ale oproti Focusu už to nebyl takový luxus. Nějak jsem si to auto zošklivil, i když to možná bylo způsobeno částečným zatemněním mysli, nebo jak to nazvat. Ten den jsem vypil trochu moc kafe, konkrétně litr a půl a to bylo teprv poledne. Když jsem jel v Hyundai, jel jsem bohužel už za nějakého středního provozu ve městě a prakticky na každé křižovatce mi to chcíplo. Z křižovatek jsem měl hroznou fóbii. Když jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem vždy ještě větší strach než obvykle. Kdybych měl počítat, kolikrát mi ten Hyundai "chcípnul", asi bych se nedopočítal.
A zrovna s Hyundaiem jsem zažil nejvíc nedobrých situací. Kromě toho, že mi Hyundai neustále chcípal, což jsem příliš nechápal, když mi předtím Focus nikdy nechcípnul, tak zřejmě vlivem nadměrné konzumace kofeinu se mi na jedné z křižovatek ztratily pedály. Chci se rozjet, jenže pedály nikde! Kde jsou ty pedály? Zkouším sešlápnout spojku a plyn, ale nic. Prázdno. Naštěstí to nějak zachránil instruktor, který se rozjel za mě, a v tu chvíli se pedály nějakým zázrakem objevily.
Jízda po městě za středního provozu, kde hlavně byla křižovatka vlastně každých pět metrů, pro mě byla další procházkou peklem, to jsem trpěl jak nikdy jindy a těšil jsem se, až to konečně skončí a budu si moci vystoupit a jít už konečně domů. Jakmile ta jízda plná utrpení s Hyundaiem skončila, bylo to jako vysvobození. Chvíli potom jsem psal šéfovi autoškoly, že už chci jezdit jen s Fordem.
Žádné komentáře:
Okomentovat