Je to už poněkud trochu delší čas, takže si některé věci nevybavuji úplně přesně, každopádně první lekce autoškoly - tedy spíše zahájení, probíhalo tak nějak podle všech očekávání. Přišel jsem do učebny, spolu se mnou tam bylo asi ještě dalších patnáct lidí, a byl jsem celkem překvapen, že jsem tam nebyl nejstarší. Po zahájení přišel instruktor, jehož jméno si nepamatuji (asi se ani nepředstavil), předal nějaké informace, vybral přihlášky a kurzovné, sdělil nám, kdy je příští hodina a tím to skončilo.
Proběhlo poté ještě několik lekcí, přesně podle předpisů, ale o tom se rozepisovat nebudu, stejně si na to už příliš nepamatuji. Po nějakých těch absolvovaných hodinách výuky se pomalu začínaly plánovat jízdy, tuším někdy od března. Předpokládal jsem, že ostatní absolventi alespoň někdy drželi v ruce volant nebo i řídili (což já nikoliv), takže jsem od rodičů přítelkyně přijal nabídku, že mě vezmou někam mimo provoz, abych si aspoň trochu zkusil řízení, než vůbec absolvuji první jízdu v autoškole.
Se svojí výškou jsem měl problém se vůbec nacpat do Fabie, ale nakonec jsem to zvládl a ani ty úplné základy řízení mi nešly zase tak špatně, jak jsem očekával. Nic slavného to ale taky nebylo, ale to se dalo čekat, když jsem nikdy předtím neřídil. Přítelkyně, která jela s námi, si to zkusit ani nechtěla, což jsem moc nechápal, když pořád básnila, že se těší až si po škole udělá řidičák.
V autoškole mě čeká první jízda a já tam onoho dne vyrážím s obavami a strachem, co mě může všechno potkat. Před budovou autoškoly se setkávám s instruktorem, kterého jsem už předtím znal z teoretické výuky a dozvídám se od něj, že pojedu ve Fiatu Punto, ale že si mám zatím sednout jen na místo spolujezdce, což přijímám s úlevou. Instruktor mě veze na opuštěné parkoviště u nejmenovaného obchodu s nábytkem, kde přichází ta chvíle, kdy se v řízení vystřídáme.
Při nastupování na místo řidiče přichází zásadní problém. I když je Fiat Punto větší než Fabie, prostoru pro řidiče moc nemá. Nějak se tam tedy nacpu a nezbývá mi nic jiného, než protentokrát to nějak přežít. Nohama zespodu okopávám během jízdy volant, instruktor mě nechá i přesto jezdit s tím, že příště už pojedu jiným, prostornějším autem. Na parkovišti nikdo není, to je dobré. Zkouším si tam rozjezdy, chvíli jedu rovně, zatáčím, zase se rozjíždím, zatáčím a tak. Až na to, že okopávám koleny volant, to celkem jde. Bohužel si už přesně nevybavuji, zda jsem potom od parkoviště jel už dál nebo zbytek dojel instruktor. Každopádně, moc sebejistoty mi oficiální první jízda nedodala. Očekávání toho, že příště už pravděpodobně pojedu už někde v provozu, mi moc nadšení nedodává.
Další jízdu jsem měl naplánovanou asi za dva dny, to není tak podstatné. Důležité je spíše to, že ten časový rozptyl nebyl tak strašný. Už před autoškolou potkávám šéfa autoškoly a tentokrát pojedu s Fordem Focusem. Mám si rovnou sednout na místo řidiče. Sice jsem to očekával, ale i tak jsem zaskočen a strach začíná pracovat na plné obrátky. Po nasednutí a připoutání jsem z Focusu nadšen. První pěkné a přitom pohodlné auto, kde ani já jako dlouhán nemám problém s prostorem pro nohy a hlavně ten dosud nevídaný komfort! Chmurné myšlenky na to, že je to trochu moc velké auto, takže s tím zřejmě bude složitější zaparkovat, prozatím odkládám stranou.
Instruktor mi sděluje velmi nečekanou novinku - on se ten Focus řídí trochu jinak, než to Punto, se kterým jsem jel předtím. Nemohu říct, že bych si na Punto pro trpaslíky zvykl, takže v tom trochu odlišném řízení nevidím zase až tak velký problém. Údajně prý trochu jinak zabírá spojka. A také nemusím pouštět světla, protože se zapínají automaticky. To je pro někoho, kdo často na něco zapomene, docela zásadní plus.
Vyjíždím od autoškoly a chtě nechtě se musím zařadit do nejkrajnějšího jízdního pruhu na víceproudové silnici na docela frekventovaném místě. Chvíli poté se jízda nakonec stáčí někam po vesnicích, kde není téměř žádný provoz a samá rovinka, což je dobré, ale i tak mě neopustil strach z řízení a místo toho, abych si jízdu užíval, tak spíše doufám, že to vůbec přežiju. Nevím, zda instruktor taktně mlčí nebo opravdu jedu bez toho, abych udělal nějakou chybu. Je fakt, že si nedovolím udělat nic sám, ale i tak se toho dalo zkazit asi dost.
K mému překvapení se ručička tachometru dostane dokonce i přes 50 km/h, to už začínám mít opravdu smrt v očích. Pochopitelně nedělám nic sám, se vším, co mám dělat mi radí instruktor. Chvílemi mám trochu špatný pocit, když mu zazvoní telefon a on se klidně vybavuje. V tu chvíli se cítím ještě nebezpečněji než obvykle. Telefonáty však i tak přerušuje instrukcemi, kudy mám jet nebo co mám zařadit, moc mne to ale neuklidňuje. Stejně jako minule, když se následně přibližuji k místu, kde sídlí autoškola, začínám si oddychovat. Pro tento den je mé utrpení u konce.
Následuje ještě několik jízd, při čemž pozoruji k mému úžasu velmi sestupnou tendenci. Přijde mi, jako kdybych dosáhl vrcholu na druhé jízdě, kdy jsem jel asi nejlépe a od té druhé jízdy to začíná být horší a horší ... Začínám být nachytáván, že jsem si nevšiml nějaké značky, případně dokonce napomenut za to, že "nehraju divadýlko". Jedu přes vesnice, které důvěrně znám, nikde nikdo. U značky "dej přednost v jízdě" se rozhlédnu, aniž bych pohnul hlavou. Že jsem viděl, že tam nikdo není je sice jedna věc, jenže správně bych měl při rozhlížení pohnout hlavou, aby bylo zřetelné, že jsem se opravdu rozhlédl. Frustrace sílí.
Začíná mi připadat, že je toho na mě trochu moc. Točit volantem, řadit, šlapat na pedály, sledovat provoz přede mnou, za mnou, vedle mě, poslouchat instrukce, sledovat značky, ještě myslet na "hraní divadla" a moc mi nepomáhá ani to, že se instruktoři snaží vést rozhovor, což situaci ještě stěžuje. Velice chápu, proč je zakázáno řídit s telefonem u ucha, a přestávám rozumět tomu, proč je vlastně povolené alespoň hands-free, byť to i tak snižuje koncentraci. Téměř vždy zapnuté rádio, ze kterého se linou hloupé kecy moderátorů, případně nějaká hloupá mainstreamová komerční hudba, to je pro mne další ze zabijáků pro soustředění.
Žádné komentáře:
Okomentovat