Jízda smrti a princezna z Arábie

Přiznám se, že učení mě nikdy nebavilo, ale věděl jsem, že pro zdárné dokončení autoškoly je opravdu třeba se alespoň podívat do učebnice, naučit se otázky k technickým zkouškám a také si procházet testy, které jsou k dispozici na internetu. Nemůžu říci, že bych to nějak flákal, tu učebnici jsem kupříkladu přečetl minimálně desetkrát a když už se blížily poslední jízdy, už mi internetové testy vycházely nad 85%, což znamená prospěl. Jeden test mi kupříkladu vyšel dokonce na 100%. 

Měl jsem domluvené poslední jízdy dva dny po sobě, poté den pauzu a následně velký den, kdy mě měly čekat zkoušky. Načasování vypadalo celkem dobře, prakticky to bylo jediné možné načasování, které šlo udělat, abych se ještě stačil zúčastnit na poslední chvíli zkoušek, než mi propadne kurz. 

V pondělí vyrážím na svoji předposlední jízdu. Čekám před autoškolou, přichází instruktor, se kterým jsem jel naposled někdy v dubnu 2011, pokud si dobře vzpomínám. Jaké to ale bylo překvapení, když se dozvídám, že pojedu ve Fiatu Punto, ve kterém jsem nikdy více jet už nechtěl. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než to alespoň pro tentokrát opět nějak přežít. 

Instruktor, když v mé kartičce viděl, že jsem už dlouho nejezdil, mě napřed nechá raději posadit jen na místo spolujezdce a doveze mě na parkoviště, kde jsem asi tak před rokem a půl začínal. Tam se chvíli projíždím a poté už jedu od parkoviště do města, do provozu, inu tam, kde mám jeden problém za druhým. Na Fiat jsem si stačil dost silně odvyknout, jede se mi velmi nepohodlně, řazení je opět jiné, rozjezdy jsou špatné, všechno je katastrofa. Instruktor chvílemi docela ztrácí nervy, já také. Zažívám opět jednu z těch méně příjemných jízd, kdy každou chvíli doufám, že už to konečně skončí a já budu moci konečně vystoupit. 

Nevím, zda je to tím stresem, nebo tím autem, nebo snad mnou, ale snad nikdy jindy jsem nedělal tolik chyb. Instruktor samozřejmě neopomene zdůraznit, že jsem si "vzpomněl, že mi brzy končí platnost kurzu, tak jsem se to rozhodl na poslední chvíli dodělat," a odpočítává, kolik dopravních nehod jsem málem zavinil. Pokud bych měl mluvit o těch počtech, konkrétně čtyři a to docela závažné. Prakticky jsem už mohl být čtyřikrát v hrobě. 

Do tohoto dne mě ani v nejmenším nenapadlo, co všechno se najednou řeší. Instruktor se v jednu chvíli podíval na palubní počítač, na kterém s hrůzou uviděl, že během té mojí šílené jízdy stoupla spotřeba o dva litry. Domníval jsem se, že mě má autoškola hlavně naučit řídit a nějaké věci jako je úsporná nebo hospodárná jízda je to, co se naučím až po absolvování kurzu. Komentář "vy byste si měl najít nějakou princeznu z Arábie, abyste měl ropu zdarma", byl opravdu kouzelný. 

Byla to opravdu příšerná jízda, při které jsem dost trpěl a ještě druhý den ráno jsem z toho byl celkem vyklepanej. Po dlouhé době jsem zase měl jízdu a ke vší smůle ještě v jiném autě, na které jsem nebyl vůbec zvyklej a ještě s instruktorem, kterej už od počátku byl na mě nějak vysazenej nebo měl zrovna špatnej den. Dost jsem váhal, jestli v úterý na tu poslední jízdu vůbec půjdu. Napsal jsem do autoškoly, že tentokrát nechci jet ve Fiatu. Tím pádem bych měl i zaručeno, že bych jel s jiným instruktorem. 

Jak se blížila ta chvíle, začal jsem být nervózní a po tom strašném pondělku jsem začal myslet na nejhorší. Na kousek papíru jsem napsal heslo do počítače a kolegyni v práci řekl, kde jej najde, kdybych následující den nepřišel do práce. Naštěstí po příchodu do autoškoly vidím, že je tu jiný instruktor a hlavně auto, na který jsem alespoň trochu zvyklý. 

Jízda tentokrát nevypadala tak zle jako předešlý den, i když několikrát mi to auto chcíplo a nedá se říci, že bych jel úplně sám, ale nebylo to alespoň žádné utrpení. Na to, že bych byl schopen udělat zkoušky z jízd, to vůbec nevypadalo, parkování mi trvalo 10 minut a to jsem přitom zaparkoval křivě. Důležité pro mne však bylo, že se těch zkoušek alespoň zúčastním, aby se mi prodloužil ten čas. 

Stále jezdím a neumím nic

Měl jsem odjeté už téměř všechny jízdy, moc už toho opravdu nezbývalo a já zjišťoval, že jsem za tu dobu, co dělám autoškolu, nepokročil příliš daleko. I když už jsem ke konci musel jezdit ve velkém provozu, což mi dělalo velké problémy a starosti, stále jsem si netroufal na samostatnou jízdu, takže celou dobu jízdy mě instruktor povídal, co mám zrovna zařadit a odpovídal mi dokonce, jestli můžu jet nebo ne, protože čím dál tím častěji se mi stávalo, že jsem se blížil ke křižovatce a se zděšením špitl "teď nevím, jestli můžu ject".

Bylo to dost katastrofální, každá křižovatka znamenala problém a to včetně těch se semafory. Přiznávám, že několik červených na semaforu jsem projel, ale celkem jsem se snažil, aby tomu tak nebylo. Nejhorší ale bylo to čekání, až blikne oranžová. Vypadalo to vždy, jako když mám zpomalené reakce. Blikla oranžová, už jsem šlapal na spojku a řadil, ale ty rozjezdy moc dobře nevypadaly, často jsem to přeháněl s plynem a často mi to chcípalo.

Při asi třetí jízdě před koncem jsem dostal od instruktora tip, zda by pro mě nebylo lepší to dodělat v nějaké vesnické autoškole, a přímo jmenoval jedno město, které je poměrně blízko a přitom daleko (ale jede tam alespoň celkem snesitelně doprava a především tam je magistrát, takže se zkoušky dají skládat přímo tam). Přiznám se, že mě to dost nahlodalo. Obzvlášť, když mi to řekl spolu s tím, že "jezdit umím", ale ve městě je to katastrofa. To jsem musel uznat. I v počátcích, kdy jsem s jízdami začínal, mi přišlo až podezřelé, jak na vesnicích nemám žádný problém, ale jakmile dorazím do města, řítí se na mě jedna katastrofa za druhou.

Dost jsem nad tím filozofoval, vybíral, váhal jsem. Ale nakonec jsem zůstal. Přeci jen, jedna z nabízených možností se ukázala nepříliš vhodná - musel bych si jednak doplácet jízdy, protože to tam téměř neznám, ale dost mi pomohlo v rozhodování, když mi jedna kolegyně řekla, že zná pár lidí, kteří ve zmíněném městě dělali autoškolu a kteří říkali, že by mnohem radši dělali tu autoškolu jinde - v tom větším městě, které je poblíž. A ve městě doporučeném přímo instruktorem jsem nakonec nic použitelného stejně nesehnal - jediná autoškola, která vypadala slušně a měla dobré reference, mi ani nedopověděla na e-mail.

Pikantní bylo, když jsem se při plánování posledních dvou jízd jen tak mimochodem dozvěděl, že tím, že se zúčastním šibeničního termínu zkoušek 9. srpna, prodlouží se mi čas na dodělání kurzu ještě o půlrok, takže ve finále by byl nejpozdější termín únor 2013. Připomínám raději ještě jednou, že jsem kurz zahájil v únoru 2011. Jeden čas jsem si dost pohrával s myšlenkou, že pokud bude poslední jízda před zkouškami katastrofa, tak na ty zkoušky ani nepůjdu, abych zbytečně nevyhazoval peníze. Po tomto sdělení už tento argument naprosto padl. I vyhlídka na plánované zpřísnění zákona o autoškolách mi nakopla k tomu, že tohle je opravdu poslední šance a pokud mám alespoň nějakou šanci řidičák získat, tak rok 2012 je posledním rokem, kdy se dá ještě řidičský průkaz získat za celkem přijatelných podmínek.

Odkládání, šibeniční termíny, blonďaté jízdy a blbé kecy

Po hrůzostrašné jízdě s Hyundaiem, kdy došlo nejen k nečekanému zmizení pedálů na křižovatce a podobným nepříjemnostem opadá motivace a tak nějaký čas jsem nejezdil vůbec. Nemám již k dispozici kartičku s vypsanými daty jízd, takže případné časové údaje mohou být nepřesné. Myslím, že někdy v listopadu jsem ještě absolvoval jednu z posledních jízd v roce 2011 a přestože jsem jel s Fordem, žádná sláva to opět nebyla.

V práci se mi poněkud začalo více dařit a začal jsem dělat přesčasy, což znamenalo, že jsem si na autoškolu těžko nacházel čas, obzvláště, když jsem "vesničan" a s dopravou to není nikterak dobré. Nechtěl jsem působit jako naprostý blázen, abych neustále rušil domluvené jízdy jen kvůli tomu, že zrovna nestihnu včas vypadnout z práce.

Kromě toho, v zimním počasí, kdy venku mrzne, jak když praští, padá sníh a je náledí, jsem si se svými schopnostmi či spíše neschopnostmi na jízdu v autě příliš netroufal. Kromě toho, velmi striktně jsem odmítal jízdu za tmy. Teoreticky to pro mne mohlo být výhodné v menším provozu, jenže možná bych doplatil na svůj horší zrak. Vlastně můžu být i rád, že se mi nikdy "nepoštěstilo", abych jel při dešti. Když se mi někdy během jízdy podařilo zapnout stěrače, bylo to vždy omylem a to zásadně vždy, když nepršelo.

Začátkem roku 2012 začínám panikařit. Informace na internetu ohledně vyhrazeného času, za jaký je nutno kurz autoškoly dokončit, aby nepropadl, se poněkud rozcházejí a já zjišťuji, že pokud by mělo dojít na ten nejhorší scénář, mám docela co dělat, abych vůbec stihl dojet všechny zbývající jízdy a absolvoval alespoň jeden pokus u zkoušek. Několik jízd jsem absolvoval v lednu, opět jsem se přesvědčil o svých (ne)schopnostech a málem už jsem začal házet flintu do žita. Pak mě napadlo, že si zkusím zavolat do autoškoly, jestli mi řeknou, do kdy vlastně musím ten kurz absolvovat, aby mi nepropadl. Velmi jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že mám čas až do srpna.

Bohužel, tato informace mě na druhou stranu příliš nemotivovala, takže jsem to začal opět odkládat. Někdy v květnu, červnu, jsem ale začal cítit, že už se to začíná docela šibeničně blížit a po těžkém vnitřním přemlouvání zase začínám jezdit a to poněkud častěji, než dříve. Každá jízda je však stále utrpením a těžko se zapomínají slova jako "ta jízda by Vás měla bavit, měl byste si jí užívat a ne se tím stresovat". V reakci na mé chybné manévrování se spojkou jsem si například poslechl "spojku pouštět pomalu, zlehka, to je jak kamarádka, se kterou se chcete pomazlit," to byl spíše takový úsměvný moment. V podstatě to byl jediný moment, kdy jsem se během řízení při těch všech nervech pousmál.

Většinou jsem jel sám, pokud tedy nepočítám instruktora. Několikrát jsem ale měl "blonďatou jízdu". To bylo, když jsem po příchodu do autoškoly na smluvený termín zjistil, že se mnou pojede ještě nějaká slečna, která se taktéž pokouší o získání řidičského průkazu. Netuším, zda to byla náhoda nebo schválnost, nebo snad nějaký zlý úmysl, každopádně každá z těchto jízd mi docela solidně podkopala sebevědomí. Ať už jsem jel první já nebo ta blondýna, vždycky mi připadalo, jako když mi tím v té autoškole chtějí naznačit "ten problém je v Tobě, podívej se na tu holku, blondýnka, ještě k tomu mladší než ty a řídí mnohem líp než ty". Já přitom jel vždy tu jednodušší trasu a chyby jsem dělal neustále, blondýnky jely vždycky ukázkově. Pár chyb sice udělaly, ale byly to jen banality.

Z jedné jízdy mám naprosto vytěsněné, kudy jsem to jel a co se stalo, pamatuji si z ní jen řeči instruktora. Nějak postupně jsem si začínal zvykat na Hyundai (jinak to asi nešlo, aby mi vůbec vyhovoval ten termín) a to jsem jel opět s jiným instruktorem, se kterým jsem předtím nejel. Na jízdu si nepamatuji vůbec, ale ty hlášky, které měl, to se těžko zapomíná. Byl jsem rád, že vůbec nějak jedu, nikdo na mě netroubí, nic jsem nenaboural ani nikoho nezabil nebo nepřejel, ale instruktor měl prostě potřebu okomentovat téměř všechno, včetně věcí, které se netýkaly mojí jízdy.

Když jsem zastavoval před nějakým přechodem pro chodce nebo nějaký přechod míjel, instruktor měl potřebu okomentovat téměř všechny chodce. "Podívej se na ní, jak je hnusná, ať táhne zpátky do Vietnamu," okomentoval instruktor jednu přecházející vietnamskou slečnu, která přitom nevypadala nějak ošklivě. Na jednom přechodu přecházel nějaký mladík poněkud pomalým krokem a ještě si dovolil hodně, že se při tom ještě rozhlížel a koukal. Samozřejmě to hned schytal taky "Hele, támhleten feťák, jak je zfetovanej, jak si vykračuje a čumí". Opravdu jsem v tu chvíli neměl zájem posuzovat nebo řešit, jestli je někdo, kdo přechází chodník, zfetovanej, opilej nebo střízlivej. To mě absolutně nezajímalo. A nebudu už ani dodávat, že u jednoho chodce instruktor řešil jeho sexuální orientaci. To je opravdu to poslední, co by mě zajímalo.

Z psychologického hlediska je zajímavé, jak některé lidi ta jízda v autě strašně promění. Z někoho se stane mrzout s potřebou nadávat na všechny kolem, někomu rázem narostou ramena, někdo je najednou jak ve svém živlu, z někoho je najednou vystrašenec, některé slušné, křehké dívky najednou mluví jak prostitutky ...

Komplikace a z(a)tracené pedály

Z celkových 28 hodin jízd jsem měl odjeto možná tak 6 jízd, když najednou v dubnu, po dvou měsících autoškoly, zasáhla rána osudu. Po několika zoufalých a trapných pokusech o získání práce, kdy to skončilo obvyklým příslibem, že se mi ještě ozvou a neozvali, se mi nějakým zázrakem podařilo sehnat práci. Velkou roli v tom sehrála kamarádka, která mi něco doporučila a ono to skutečně vyšlo.

Všechno dobré musí být zákonitě vyváženo něčím zlým, takže můj předpoklad, že stihnu udělat autoškolu, než začnu chodit do práce, vzal rychle za své. Od té doby, co jsem začal chodit do práce, jsem absolvoval asi ještě jednu jízdu. Neměl jsem sice nějakou fyzicky namáhavou práci, že bych po práci šel vyčerpaný domů a padnul, problém se vyskytl v něčem jiném. Vždycky jsem si v autoškole domluvil nějaké další jízdy a následně jsem je musel zrušit, protože se mi dost měnily směny. To způsobilo docela značnou pauzu, kdy jsem vůbec neřídil alespoň nějaké dva měsíce.

Někdy asi v červnu jsem jel zase po dlouhé době, to jsem mezi tím samozřejmě stačil všechno zapomenout, i když nedá se říci, že bych toho nějak moc uměl. Myslím, že to byla zase další premiéra, kdy jsem dostal přiděleného jiného instruktora a především jiné auto - tentokrát Hyundai i20. I když mělo být dle sdělení instruktora ovládání vlastně stejné jako u Focusu, na který jsem si předtím docela zvyknul, nějak jsem s tím měl velký problém.

Hyundai mi sice poskytl dostatek prostoru jako pro řidiče, ale oproti Focusu už to nebyl takový luxus. Nějak jsem si to auto zošklivil, i když to možná bylo způsobeno částečným zatemněním mysli, nebo jak to nazvat. Ten den jsem vypil trochu moc kafe, konkrétně litr a půl a to bylo teprv poledne. Když jsem jel v Hyundai, jel jsem bohužel už za nějakého středního provozu ve městě a prakticky na každé křižovatce mi to chcíplo. Z křižovatek jsem měl hroznou fóbii. Když jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem vždy ještě větší strach než obvykle. Kdybych měl počítat, kolikrát mi ten Hyundai "chcípnul", asi bych se nedopočítal.

A zrovna s Hyundaiem jsem zažil nejvíc nedobrých situací. Kromě toho, že mi Hyundai neustále chcípal, což jsem příliš nechápal, když mi předtím Focus nikdy nechcípnul, tak zřejmě vlivem nadměrné konzumace kofeinu se mi na jedné z křižovatek ztratily pedály. Chci se rozjet, jenže pedály nikde! Kde jsou ty pedály? Zkouším sešlápnout spojku a plyn, ale nic. Prázdno. Naštěstí to nějak zachránil instruktor, který se rozjel za mě, a v tu chvíli se pedály nějakým zázrakem objevily.

Jízda po městě za středního provozu, kde hlavně byla křižovatka vlastně každých pět metrů, pro mě byla další procházkou peklem, to jsem trpěl jak nikdy jindy a těšil jsem se, až to konečně skončí a budu si moci vystoupit a jít už konečně domů. Jakmile ta jízda plná utrpení s Hyundaiem skončila, bylo to jako vysvobození. Chvíli potom jsem psal šéfovi autoškoly, že už chci jezdit jen s Fordem.

Pomalu, pozvolna, jednou nohou v rakvi

Je to už poněkud trochu delší čas, takže si některé věci nevybavuji úplně přesně, každopádně první lekce autoškoly - tedy spíše zahájení, probíhalo tak nějak podle všech očekávání. Přišel jsem do učebny, spolu se mnou tam bylo asi ještě dalších patnáct lidí, a byl jsem celkem překvapen, že jsem tam nebyl nejstarší. Po zahájení přišel instruktor, jehož jméno si nepamatuji (asi se ani nepředstavil), předal nějaké informace, vybral přihlášky a kurzovné, sdělil nám, kdy je příští hodina a tím to skončilo.

Proběhlo poté ještě několik lekcí, přesně podle předpisů, ale o tom se rozepisovat nebudu, stejně si na to už příliš nepamatuji. Po nějakých těch absolvovaných hodinách výuky se pomalu začínaly plánovat jízdy, tuším někdy od března. Předpokládal jsem, že ostatní absolventi alespoň někdy drželi v ruce volant nebo i řídili (což já nikoliv), takže jsem od rodičů přítelkyně přijal nabídku, že mě vezmou někam mimo provoz, abych si aspoň trochu zkusil řízení, než vůbec absolvuji první jízdu v autoškole.

Se svojí výškou jsem měl problém se vůbec nacpat do Fabie, ale nakonec jsem to zvládl a ani ty úplné základy řízení mi nešly zase tak špatně, jak jsem očekával. Nic slavného to ale taky nebylo, ale to se dalo čekat, když jsem nikdy předtím neřídil. Přítelkyně, která jela s námi, si to zkusit ani nechtěla, což jsem moc nechápal, když pořád básnila, že se těší až si po škole udělá řidičák.

V autoškole mě čeká první jízda a já tam onoho dne vyrážím s obavami a strachem, co mě může všechno potkat. Před budovou autoškoly se setkávám s instruktorem, kterého jsem už předtím znal z teoretické výuky a dozvídám se od něj, že pojedu ve Fiatu Punto, ale že si mám zatím sednout jen na místo spolujezdce, což přijímám s úlevou. Instruktor mě veze na opuštěné parkoviště u nejmenovaného obchodu s nábytkem, kde přichází ta chvíle, kdy se v řízení vystřídáme.

Při nastupování na místo řidiče přichází zásadní problém. I když je Fiat Punto větší než Fabie, prostoru pro řidiče moc nemá. Nějak se tam tedy nacpu a nezbývá mi nic jiného, než protentokrát to nějak přežít.  Nohama zespodu okopávám během jízdy volant, instruktor mě nechá i přesto jezdit s tím, že příště už pojedu jiným, prostornějším autem.  Na parkovišti nikdo není, to je dobré. Zkouším si tam rozjezdy, chvíli jedu rovně, zatáčím, zase se rozjíždím, zatáčím a tak. Až na to, že okopávám koleny volant, to celkem jde. Bohužel si už přesně nevybavuji, zda jsem potom od parkoviště jel už dál nebo zbytek dojel instruktor. Každopádně, moc sebejistoty mi oficiální první jízda nedodala. Očekávání toho, že příště už pravděpodobně pojedu už někde v provozu, mi moc nadšení nedodává.

Další jízdu jsem měl naplánovanou asi za dva dny, to není tak podstatné. Důležité je spíše to, že ten časový rozptyl nebyl tak strašný. Už před autoškolou potkávám šéfa autoškoly a tentokrát pojedu s Fordem Focusem. Mám si rovnou sednout na místo řidiče. Sice jsem to očekával, ale i tak jsem zaskočen a strach začíná pracovat na plné obrátky. Po nasednutí a připoutání jsem z Focusu nadšen. První pěkné a přitom pohodlné auto, kde ani já jako dlouhán nemám problém s prostorem pro nohy a hlavně ten dosud nevídaný komfort! Chmurné myšlenky na to, že je to trochu moc velké auto, takže s tím zřejmě bude složitější zaparkovat, prozatím odkládám stranou.

Instruktor mi sděluje velmi nečekanou novinku - on se ten Focus řídí trochu jinak, než to Punto, se kterým jsem jel předtím. Nemohu říct, že bych si na Punto pro trpaslíky zvykl, takže v tom trochu odlišném řízení nevidím zase až tak velký problém. Údajně prý trochu jinak zabírá spojka. A také nemusím pouštět světla, protože se zapínají automaticky. To je pro někoho, kdo často na něco zapomene, docela zásadní plus.

Vyjíždím od autoškoly a chtě nechtě se musím zařadit do nejkrajnějšího jízdního pruhu na víceproudové silnici na docela frekventovaném místě. Chvíli poté se jízda nakonec stáčí někam po vesnicích, kde není téměř žádný provoz a samá rovinka,  což je dobré,  ale i tak mě neopustil strach z řízení a místo toho, abych si jízdu užíval, tak spíše doufám, že to vůbec přežiju. Nevím, zda instruktor taktně mlčí nebo opravdu jedu bez toho, abych udělal nějakou chybu. Je fakt, že si nedovolím udělat nic sám, ale i tak se toho dalo zkazit asi dost.

K mému překvapení se ručička tachometru dostane dokonce i přes 50 km/h, to už začínám mít opravdu smrt v očích. Pochopitelně nedělám nic sám, se vším, co mám dělat mi radí instruktor. Chvílemi mám trochu špatný pocit, když mu zazvoní telefon a on se klidně vybavuje. V tu chvíli se cítím ještě nebezpečněji než obvykle. Telefonáty však i tak přerušuje instrukcemi, kudy mám jet nebo co mám zařadit, moc mne to ale neuklidňuje. Stejně jako minule, když se následně přibližuji k místu, kde sídlí autoškola, začínám si oddychovat. Pro tento den je mé utrpení u konce.

Následuje ještě několik jízd, při čemž pozoruji k mému úžasu velmi sestupnou tendenci. Přijde mi, jako kdybych dosáhl vrcholu na druhé jízdě, kdy jsem jel asi nejlépe a od té druhé jízdy to začíná být horší a horší ... Začínám být nachytáván, že jsem si nevšiml nějaké značky, případně dokonce napomenut za to, že "nehraju divadýlko". Jedu přes vesnice, které důvěrně znám, nikde nikdo. U značky "dej přednost v jízdě" se rozhlédnu, aniž bych pohnul hlavou. Že jsem viděl, že tam nikdo není je sice jedna věc, jenže správně bych měl při rozhlížení pohnout hlavou, aby bylo zřetelné, že jsem se opravdu rozhlédl. Frustrace sílí.

Začíná mi připadat, že je toho na mě trochu moc. Točit volantem, řadit, šlapat na pedály, sledovat provoz přede mnou, za mnou, vedle mě, poslouchat instrukce, sledovat značky, ještě myslet na "hraní divadla" a moc mi nepomáhá ani to, že se instruktoři snaží vést rozhovor, což situaci ještě stěžuje. Velice chápu, proč je zakázáno řídit s telefonem u ucha, a přestávám rozumět tomu, proč je vlastně povolené alespoň hands-free, byť to i tak snižuje koncentraci. Téměř vždy zapnuté rádio, ze kterého se linou hloupé kecy moderátorů, případně nějaká hloupá mainstreamová komerční hudba, to je pro mne další ze zabijáků pro soustředění.

Dlouhé, předlouhé váhání a přemlouvání

Nejsem jedním z těch, kteří se narodili s volantem v ruce. Auta mě nezajímají a vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel o tom, že bych si chtěl někdy pořídit řidičák, řízení mě vůbec nelákalo. V mém dětství měli rodiče tehdy auto (byla to nějaká hrozná šunka) a ze všech těch jízd si pamatuji hlavně ten pach (někdo tomu dokonce říká "vůně") benzínu, ze kterého mi vždy bylo špatně, takže každá jízda pro mě znamenala, že budu opět zvracet. Proto jsem byl velmi nadšen, když se z nějakého, pro mne neznámého důvodu, rodiče nakonec auta zbavili.

O pár let později, když mi bylo osmnáct, řešil jsem jiné věci a na autoškolu jsem ani nepomyslel. Že ostatní v mém věku začali docházet do autoškol, aby konečně mohli jezdit, mě to nechávalo naprosto v klidu. Věděl jsem, že to pro mě nemá žádný smysl. Nejen, že tou dobou jsem nevydělával a proto jsem si ani kurz nemohl dovolit, ale ani bych neměl s čím jezdit. I když cestování hromadnou dopravou pro mne nebyla žádná slast, neměl jsem jinou alternativu, tak jsem s tím byl smířen.

Uplynulo ještě několik dlouhých let, začínala právě ekonomická krize a já po prvním neúspěšném semestru na vysoké jako pouhý absolvent, který nikdy předtím nepracoval, měl velký problém sehnat nějakou práci a místo nějakého zbytečného poflakování jsem se chtěl věnovat něčemu alespoň trochu smysluplnému. Moje tehdejší přítelkyně mě tehdy přemluvila, abych si zkusil udělat autoškolu. Neměla to s tím přemlouváním jednoduché, dost jsem se tomu bránil.

Po nějakém půlroce bez práce, kdy jsem si jen držel statut studenta, do školy docházel pouze na obědy do menzy a marně se snažil sehnat práci, jsem příliš nečekal v nějakou brzkou změnu situace. Předpokládal jsem tedy, že než si najdu nějakou práci, budu mít už řidičák. Představa, že bych do autoškoly docházel vyčerpaný z práce, mne přímo děsila. Při pročítání všelijakých pracovních inzerátů jsem si dost často všímal, že je někde řidičský průkaz vyžadován a v horším případě tam byla uvedena ještě alespoň dvouletá praxe, takže jsem i přesto nějak neočekával, že bych si tím mohl nějak pomoci.

Z jedné firmy z mého oboru jsem byl kontaktován s nabídkou práce, jenže tu jsem tehdy musel odmítnout kvůli velmi špatné dopravě. Inzerátu této firmy jsem již dříve všiml, před lety jsem uvažoval i o tom, že bych tam šel na brigádu, jenže jakmile jsem zjistil, jak je to s dopravou, že tam vlaky nejezdí vůbec a autobusy asi jen třikrát za den a ještě v nevhodných časech, věděl jsem, že na to mohu zapomenout.

Na internetu jsem načerpal nějaké informace, vybral jsem si nakonec po celkem krátkém rozhodování jednu cenově celkem přijatelnou autoškolu s dobrými referencemi, na dostupném místě (jedna z mála, kterou jsem byl schopen lokalizovat bez mapy nebo případného navigátora na telefonu) a celkem lákavým vozovým parkem. Byl jsem nadšen především z toho, že se jedná o autoškolu, která ve vozovém parku nemá žádnou škodovku. Od dob mých středoškolských studií - zejména tedy praxe, která právě v areálu Škody probíhala, ve mě Škoda vyvolávala dost nepříjemné vzpomínky a pocity. Dny, kdy jsem musel docházet na praxi do škodovácké dílny, kde jsem se dusil nechutným pachem fabriky a trpěl, když jsem tam musel chodit v montérkách a nepříjemných, hnusných a těžkých kanadách a při tom tam ještě brousit, pilovat a vrtat nějaké kovové díly, to bylo pro mne opravdové peklo.

Vyplnil jsem veškeré papíry, zašel k doktorce pro potvrzení a v únoru 2011 přišel do vybrané autoškoly na zahájení kurzu.