Po hrůzostrašné jízdě s Hyundaiem, kdy došlo nejen k nečekanému zmizení pedálů na křižovatce a podobným nepříjemnostem opadá motivace a tak nějaký čas jsem nejezdil vůbec. Nemám již k dispozici kartičku s vypsanými daty jízd, takže případné časové údaje mohou být nepřesné. Myslím, že někdy v listopadu jsem ještě absolvoval jednu z posledních jízd v roce 2011 a přestože jsem jel s Fordem, žádná sláva to opět nebyla.
V práci se mi poněkud začalo více dařit a začal jsem dělat přesčasy, což znamenalo, že jsem si na autoškolu těžko nacházel čas, obzvláště, když jsem "vesničan" a s dopravou to není nikterak dobré. Nechtěl jsem působit jako naprostý blázen, abych neustále rušil domluvené jízdy jen kvůli tomu, že zrovna nestihnu včas vypadnout z práce.
Kromě toho, v zimním počasí, kdy venku mrzne, jak když praští, padá sníh a je náledí, jsem si se svými schopnostmi či spíše neschopnostmi na jízdu v autě příliš netroufal. Kromě toho, velmi striktně jsem odmítal jízdu za tmy. Teoreticky to pro mne mohlo být výhodné v menším provozu, jenže možná bych doplatil na svůj horší zrak. Vlastně můžu být i rád, že se mi nikdy "nepoštěstilo", abych jel při dešti. Když se mi někdy během jízdy podařilo zapnout stěrače, bylo to vždy omylem a to zásadně vždy, když nepršelo.
Začátkem roku 2012 začínám panikařit. Informace na internetu ohledně vyhrazeného času, za jaký je nutno kurz autoškoly dokončit, aby nepropadl, se poněkud rozcházejí a já zjišťuji, že pokud by mělo dojít na ten nejhorší scénář, mám docela co dělat, abych vůbec stihl dojet všechny zbývající jízdy a absolvoval alespoň jeden pokus u zkoušek. Několik jízd jsem absolvoval v lednu, opět jsem se přesvědčil o svých (ne)schopnostech a málem už jsem začal házet flintu do žita. Pak mě napadlo, že si zkusím zavolat do autoškoly, jestli mi řeknou, do kdy vlastně musím ten kurz absolvovat, aby mi nepropadl. Velmi jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že mám čas až do srpna.
Bohužel, tato informace mě na druhou stranu příliš nemotivovala, takže jsem to začal opět odkládat. Někdy v květnu, červnu, jsem ale začal cítit, že už se to začíná docela šibeničně blížit a po těžkém vnitřním přemlouvání zase začínám jezdit a to poněkud častěji, než dříve. Každá jízda je však stále utrpením a těžko se zapomínají slova jako "ta jízda by Vás měla bavit, měl byste si jí užívat a ne se tím stresovat". V reakci na mé chybné manévrování se spojkou jsem si například poslechl "spojku pouštět pomalu, zlehka, to je jak kamarádka, se kterou se chcete pomazlit," to byl spíše takový úsměvný moment. V podstatě to byl jediný moment, kdy jsem se během řízení při těch všech nervech pousmál.
Většinou jsem jel sám, pokud tedy nepočítám instruktora. Několikrát jsem ale měl "blonďatou jízdu". To bylo, když jsem po příchodu do autoškoly na smluvený termín zjistil, že se mnou pojede ještě nějaká slečna, která se taktéž pokouší o získání řidičského průkazu. Netuším, zda to byla náhoda nebo schválnost, nebo snad nějaký zlý úmysl, každopádně každá z těchto jízd mi docela solidně podkopala sebevědomí. Ať už jsem jel první já nebo ta blondýna, vždycky mi připadalo, jako když mi tím v té autoškole chtějí naznačit "ten problém je v Tobě, podívej se na tu holku, blondýnka, ještě k tomu mladší než ty a řídí mnohem líp než ty". Já přitom jel vždy tu jednodušší trasu a chyby jsem dělal neustále, blondýnky jely vždycky ukázkově. Pár chyb sice udělaly, ale byly to jen banality.
Z jedné jízdy mám naprosto vytěsněné, kudy jsem to jel a co se stalo, pamatuji si z ní jen řeči instruktora. Nějak postupně jsem si začínal zvykat na Hyundai (jinak to asi nešlo, aby mi vůbec vyhovoval ten termín) a to jsem jel opět s jiným instruktorem, se kterým jsem předtím nejel. Na jízdu si nepamatuji vůbec, ale ty hlášky, které měl, to se těžko zapomíná. Byl jsem rád, že vůbec nějak jedu, nikdo na mě netroubí, nic jsem nenaboural ani nikoho nezabil nebo nepřejel, ale instruktor měl prostě potřebu okomentovat téměř všechno, včetně věcí, které se netýkaly mojí jízdy.
Když jsem zastavoval před nějakým přechodem pro chodce nebo nějaký přechod míjel, instruktor měl potřebu okomentovat téměř všechny chodce. "Podívej se na ní, jak je hnusná, ať táhne zpátky do Vietnamu," okomentoval instruktor jednu přecházející vietnamskou slečnu, která přitom nevypadala nějak ošklivě. Na jednom přechodu přecházel nějaký mladík poněkud pomalým krokem a ještě si dovolil hodně, že se při tom ještě rozhlížel a koukal. Samozřejmě to hned schytal taky "Hele, támhleten feťák, jak je zfetovanej, jak si vykračuje a čumí". Opravdu jsem v tu chvíli neměl zájem posuzovat nebo řešit, jestli je někdo, kdo přechází chodník, zfetovanej, opilej nebo střízlivej. To mě absolutně nezajímalo. A nebudu už ani dodávat, že u jednoho chodce instruktor řešil jeho sexuální orientaci. To je opravdu to poslední, co by mě zajímalo.
Z psychologického hlediska je zajímavé, jak některé lidi ta jízda v autě strašně promění. Z někoho se stane mrzout s potřebou nadávat na všechny kolem, někomu rázem narostou ramena, někdo je najednou jak ve svém živlu, z někoho je najednou vystrašenec, některé slušné, křehké dívky najednou mluví jak prostitutky ...
Žádné komentáře:
Okomentovat