Přiznám se, že učení mě nikdy nebavilo, ale věděl jsem, že pro zdárné dokončení autoškoly je opravdu třeba se alespoň podívat do učebnice, naučit se otázky k technickým zkouškám a také si procházet testy, které jsou k dispozici na internetu. Nemůžu říci, že bych to nějak flákal, tu učebnici jsem kupříkladu přečetl minimálně desetkrát a když už se blížily poslední jízdy, už mi internetové testy vycházely nad 85%, což znamená prospěl. Jeden test mi kupříkladu vyšel dokonce na 100%.
Měl jsem domluvené poslední jízdy dva dny po sobě, poté den pauzu a následně velký den, kdy mě měly čekat zkoušky. Načasování vypadalo celkem dobře, prakticky to bylo jediné možné načasování, které šlo udělat, abych se ještě stačil zúčastnit na poslední chvíli zkoušek, než mi propadne kurz.
V pondělí vyrážím na svoji předposlední jízdu. Čekám před autoškolou, přichází instruktor, se kterým jsem jel naposled někdy v dubnu 2011, pokud si dobře vzpomínám. Jaké to ale bylo překvapení, když se dozvídám, že pojedu ve Fiatu Punto, ve kterém jsem nikdy více jet už nechtěl. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než to alespoň pro tentokrát opět nějak přežít.
Instruktor, když v mé kartičce viděl, že jsem už dlouho nejezdil, mě napřed nechá raději posadit jen na místo spolujezdce a doveze mě na parkoviště, kde jsem asi tak před rokem a půl začínal. Tam se chvíli projíždím a poté už jedu od parkoviště do města, do provozu, inu tam, kde mám jeden problém za druhým. Na Fiat jsem si stačil dost silně odvyknout, jede se mi velmi nepohodlně, řazení je opět jiné, rozjezdy jsou špatné, všechno je katastrofa. Instruktor chvílemi docela ztrácí nervy, já také. Zažívám opět jednu z těch méně příjemných jízd, kdy každou chvíli doufám, že už to konečně skončí a já budu moci konečně vystoupit.
Nevím, zda je to tím stresem, nebo tím autem, nebo snad mnou, ale snad nikdy jindy jsem nedělal tolik chyb. Instruktor samozřejmě neopomene zdůraznit, že jsem si "vzpomněl, že mi brzy končí platnost kurzu, tak jsem se to rozhodl na poslední chvíli dodělat," a odpočítává, kolik dopravních nehod jsem málem zavinil. Pokud bych měl mluvit o těch počtech, konkrétně čtyři a to docela závažné. Prakticky jsem už mohl být čtyřikrát v hrobě.
Do tohoto dne mě ani v nejmenším nenapadlo, co všechno se najednou řeší. Instruktor se v jednu chvíli podíval na palubní počítač, na kterém s hrůzou uviděl, že během té mojí šílené jízdy stoupla spotřeba o dva litry. Domníval jsem se, že mě má autoškola hlavně naučit řídit a nějaké věci jako je úsporná nebo hospodárná jízda je to, co se naučím až po absolvování kurzu. Komentář "vy byste si měl najít nějakou princeznu z Arábie, abyste měl ropu zdarma", byl opravdu kouzelný.
Byla to opravdu příšerná jízda, při které jsem dost trpěl a ještě druhý den ráno jsem z toho byl celkem vyklepanej. Po dlouhé době jsem zase měl jízdu a ke vší smůle ještě v jiném autě, na které jsem nebyl vůbec zvyklej a ještě s instruktorem, kterej už od počátku byl na mě nějak vysazenej nebo měl zrovna špatnej den. Dost jsem váhal, jestli v úterý na tu poslední jízdu vůbec půjdu. Napsal jsem do autoškoly, že tentokrát nechci jet ve Fiatu. Tím pádem bych měl i zaručeno, že bych jel s jiným instruktorem.
Jak se blížila ta chvíle, začal jsem být nervózní a po tom strašném pondělku jsem začal myslet na nejhorší. Na kousek papíru jsem napsal heslo do počítače a kolegyni v práci řekl, kde jej najde, kdybych následující den nepřišel do práce. Naštěstí po příchodu do autoškoly vidím, že je tu jiný instruktor a hlavně auto, na který jsem alespoň trochu zvyklý.
Jízda tentokrát nevypadala tak zle jako předešlý den, i když několikrát mi to auto chcíplo a nedá se říci, že bych jel úplně sám, ale nebylo to alespoň žádné utrpení. Na to, že bych byl schopen udělat zkoušky z jízd, to vůbec nevypadalo, parkování mi trvalo 10 minut a to jsem přitom zaparkoval křivě. Důležité pro mne však bylo, že se těch zkoušek alespoň zúčastním, aby se mi prodloužil ten čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat