neděle 7. července 2013
Trocha útěchy, i když k ničemu
Byť jsem se o tom už nerozepisoval, neudělal jsem autoškolu ani na pátý pokus a pak už jsem to vzdal a nechal kurz propadnout. Náhodou jsem na internetu narazil na jeden článek, díky kterému alespoň můžu říct, že jsem nebyl nejhorší. Existují totiž i tací, kteří těch neúspěšných pokusů měli několikanásobně více než já - http://www.auto.cz/mladik-neudelal-ridicak-92-pokus-64550
sobota 20. října 2012
Čtvrtý pokus - zlo má název Fiat
Vzhledem k tomu, že třetím neúspěšném pokusu mi byly nabídnuty dva nevyhovující termíny, z toho dokonce jeden připadl na můj svátek, další pokus mne tedy čekal až za nějaké 3 týdny. Tentokrát jsem ani nevyužil možnosti zaplatit si za další doplňkovou jízdu, to jsem považoval za zbytečně vyhozené peníze.
Ten den, ve kterém mě čekal další pokus, nezačal zrovna nejlépe. Počasí bylo mlhavé, mrazivé, depresivní. Ráno jsem dobíhal autobus na poslední chvíli, před cestou na magistrát jsem si zašel ještě na malý nákup a opět se zúčastňuji té klasické ceremonie. Po cestě na magistrát si ale všímám jednoho podstatného detailu - u čerpací stanice vidím zaparkovaný Fiat polepený nápisy mé autoškoly. Zaplatit u pokladny poplatek magistrátu za opakovanou zkoušku, jít nahoru do třetího patra do čekárny a čekat, co se bude dít dál.
V čekárně opět obvyklý počet lidí, takže mi bylo hned jasné, že nevypadnu dříve než ve 12. Věkové složení uchazečů mi opět vmetlo nepříjemnou pravdu, že jsem opět nejstarší a později byl můj dojem ještě utvrzen. Ti, kteří přišli poprvé, si šli udělat testy na počítači, ostatní čekal nástup později. Inspektorovi jsem předložil novou občanku, takže na papíru přeškrtl staré číslo OP a napsal nové. Všichni měli starou občanku, jen já měl novou.
Šel jsem si pak zase sednout do čekárny a čekal, až na mě přijde řada. Čekání bylo nekonečné, tak jsem se sebral, vyrazil do nejbližší trafiky a koupil si noviny. Byly nějak tenčí než obvykle, moc zajímavých věcí tam nebylo, ale alespoň mi to pomohlo ukrátit čas. Škoda, že mi jedno nejmenované knihkupectví nestačilo do termínu zkoušek zaslat mojí objednávku. Nerad bych příště opět louskal noviny.
Téměř všichni už odjezdili, v čekárně jsem zůstal už jen s jednou dívčinou, která se se mnou vzápětí dává do řeči. Hned mám další potvrzení toho, že jsem starej. Slečna se mě ptá, zda si můžeme tykat. Ona chce jet Fiatem, já Hyundaiem. Pro ni mám dobrou zprávu, že jsem Fiat viděl, takže má velkou pravděpodobnost, že se jí přání splní. Já však vyjadřuji obavy nad tím, že jsem žádný Hyundai ani Ford nezahlédl a z instruktorů jsem viděl jen toho, který jezdí s Fiatem. Slečna se chce dohodnout, kdo pojede první, a já jí v tom vyjdu vstříc. Ona chce jet raději druhá, já bych spíše chtěl jet první, abych zabránil tomu předminulému scénáři, kdy bych vyjížděl z parkoviště od nejmenovaného hypermarketu.
Začínám si říkat, že jsem měl raději zůstat doma. Zřejmě mě čeká zase kombinace všeho špatného. Po chvíli za námi přichází instruktor autoškoly a ještě po cestě na schodech mi sděluje tu nepříjemnou informaci. Pojedu dnes ve Fiatu a instruktor mě upozorňuje raději rovnou na trochu odlišný způsob fungování spojky - že u Fiatu zabírá rovnou. V tu chvíli si říkám, že dneska to opravdu nemůže dopadnout dobře.
Chvíli ještě na parkovišti u magistrátu čekáme, až inspektor vypáčí ze dvou slečen, které měly jízdu před námi, nějaké vědomosti o technice, venku je pěkná zima, že mám co dělat, aby mi nezačaly drkotat zuby. Na příští zkoušku už půjdu v zimní bundě a možná i s čepicí, říkám si a snažím se nemyslet na nejhorší.
S velkým sebezapřením nasedám do Fiatu, posunu si sedadlo co nejdál, chvíli šteluji vnitřní zrcátko, podívám se nápadně do vnějších zrcátek, aby to vypadalo, že jsem si je zkontroloval, byť upřímně ani nevím, jakou páčkou se ve Fiatu dají natáčet. Doufám, že světla jsou zapnuta, protože způsob zapínání světel je zde samozřejmě také odlišný. Je to Fiat, dopadne to stejně špatně, možná proto zapomenu odjistit dvakrát ruční brzdu. Potřetí už mne to napadne a vyrážím.
Jízda má být plynulá, samozřejmě není, protože jinaký záběr spojky oproti Hyundaii nebo Fordu mi dělá potíže. Problém mám i s brzděním na křižovatkách. Většinou brzdím až na poslední chvíli, i když nevím, proč tomu tak je, když v Hyundai jsem to už vychytal. Jedu opět nějakou jinou trasu než kdy jindy, občas bývám dokonce zaskočen, když se dozvím, že mám odbočit vpravo metr před křižovatkou, která směřuje k sídlišti, ale to by zas až takový problém nebyl. Horší je, když chvíli poté špatně spočítám výjezd z kruhového objezdu. Měl jsem vyjet pátým výjezdem, jenže to by znamenalo, že bych se asi vrátil, odkud jsem vlastně přijel. Poté už mám odbočit někam k sídlišti, kde bych si měl zkusit parkování. Do prostoru, kde jsem si měl zaparkovat, stihl zaparkovat protijedoucí řidič, aniž bych stačil cokoliv říct, nakonec mi inspektor říká, abych zastavil a na nějaké parkování se ani nedostalo.
Slyším spoustu výtek, co všechno bylo špatně. Jízda nebyla plynulá, jednu křižovatku jsem projel bez blikání, což upřímně nechápu, když jsem ji projížděl rovně. Byla to taková zvláštní křižovatka, která úplně rovná nebyla, ale to je jedno. I když jsem to nestopoval, tak tohle byla paradoxně první jízda, který neskončila předčasně, pokud tedy nepočítám neuskutečněný pokus o zaparkování. Instruktor mi podal batoh a mohl jsem zas jít s nepořízenou na tramvaj. Jak to šlo blonďaté slečně, to už jsem se tím pádem nedozvěděl. Možná je to tak i lepší, než abych se opět přesvědčil o tom, že ta blondýnka to umí a já ne.
Pátý pokus? Nevím, zda má cenu to dál zkoušet. Každopádně z toho čtvrtého pokusu mám takový dojem, že to byla především schválnost. Nenávidím řeči jako "kdyby...", ale mám dojem, že pokud bych jel s Hyundaiem, mohlo to dopadnout úplně jinak.
Ten den, ve kterém mě čekal další pokus, nezačal zrovna nejlépe. Počasí bylo mlhavé, mrazivé, depresivní. Ráno jsem dobíhal autobus na poslední chvíli, před cestou na magistrát jsem si zašel ještě na malý nákup a opět se zúčastňuji té klasické ceremonie. Po cestě na magistrát si ale všímám jednoho podstatného detailu - u čerpací stanice vidím zaparkovaný Fiat polepený nápisy mé autoškoly. Zaplatit u pokladny poplatek magistrátu za opakovanou zkoušku, jít nahoru do třetího patra do čekárny a čekat, co se bude dít dál.
V čekárně opět obvyklý počet lidí, takže mi bylo hned jasné, že nevypadnu dříve než ve 12. Věkové složení uchazečů mi opět vmetlo nepříjemnou pravdu, že jsem opět nejstarší a později byl můj dojem ještě utvrzen. Ti, kteří přišli poprvé, si šli udělat testy na počítači, ostatní čekal nástup později. Inspektorovi jsem předložil novou občanku, takže na papíru přeškrtl staré číslo OP a napsal nové. Všichni měli starou občanku, jen já měl novou.
Šel jsem si pak zase sednout do čekárny a čekal, až na mě přijde řada. Čekání bylo nekonečné, tak jsem se sebral, vyrazil do nejbližší trafiky a koupil si noviny. Byly nějak tenčí než obvykle, moc zajímavých věcí tam nebylo, ale alespoň mi to pomohlo ukrátit čas. Škoda, že mi jedno nejmenované knihkupectví nestačilo do termínu zkoušek zaslat mojí objednávku. Nerad bych příště opět louskal noviny.
Téměř všichni už odjezdili, v čekárně jsem zůstal už jen s jednou dívčinou, která se se mnou vzápětí dává do řeči. Hned mám další potvrzení toho, že jsem starej. Slečna se mě ptá, zda si můžeme tykat. Ona chce jet Fiatem, já Hyundaiem. Pro ni mám dobrou zprávu, že jsem Fiat viděl, takže má velkou pravděpodobnost, že se jí přání splní. Já však vyjadřuji obavy nad tím, že jsem žádný Hyundai ani Ford nezahlédl a z instruktorů jsem viděl jen toho, který jezdí s Fiatem. Slečna se chce dohodnout, kdo pojede první, a já jí v tom vyjdu vstříc. Ona chce jet raději druhá, já bych spíše chtěl jet první, abych zabránil tomu předminulému scénáři, kdy bych vyjížděl z parkoviště od nejmenovaného hypermarketu.
Začínám si říkat, že jsem měl raději zůstat doma. Zřejmě mě čeká zase kombinace všeho špatného. Po chvíli za námi přichází instruktor autoškoly a ještě po cestě na schodech mi sděluje tu nepříjemnou informaci. Pojedu dnes ve Fiatu a instruktor mě upozorňuje raději rovnou na trochu odlišný způsob fungování spojky - že u Fiatu zabírá rovnou. V tu chvíli si říkám, že dneska to opravdu nemůže dopadnout dobře.
Chvíli ještě na parkovišti u magistrátu čekáme, až inspektor vypáčí ze dvou slečen, které měly jízdu před námi, nějaké vědomosti o technice, venku je pěkná zima, že mám co dělat, aby mi nezačaly drkotat zuby. Na příští zkoušku už půjdu v zimní bundě a možná i s čepicí, říkám si a snažím se nemyslet na nejhorší.
S velkým sebezapřením nasedám do Fiatu, posunu si sedadlo co nejdál, chvíli šteluji vnitřní zrcátko, podívám se nápadně do vnějších zrcátek, aby to vypadalo, že jsem si je zkontroloval, byť upřímně ani nevím, jakou páčkou se ve Fiatu dají natáčet. Doufám, že světla jsou zapnuta, protože způsob zapínání světel je zde samozřejmě také odlišný. Je to Fiat, dopadne to stejně špatně, možná proto zapomenu odjistit dvakrát ruční brzdu. Potřetí už mne to napadne a vyrážím.
Jízda má být plynulá, samozřejmě není, protože jinaký záběr spojky oproti Hyundaii nebo Fordu mi dělá potíže. Problém mám i s brzděním na křižovatkách. Většinou brzdím až na poslední chvíli, i když nevím, proč tomu tak je, když v Hyundai jsem to už vychytal. Jedu opět nějakou jinou trasu než kdy jindy, občas bývám dokonce zaskočen, když se dozvím, že mám odbočit vpravo metr před křižovatkou, která směřuje k sídlišti, ale to by zas až takový problém nebyl. Horší je, když chvíli poté špatně spočítám výjezd z kruhového objezdu. Měl jsem vyjet pátým výjezdem, jenže to by znamenalo, že bych se asi vrátil, odkud jsem vlastně přijel. Poté už mám odbočit někam k sídlišti, kde bych si měl zkusit parkování. Do prostoru, kde jsem si měl zaparkovat, stihl zaparkovat protijedoucí řidič, aniž bych stačil cokoliv říct, nakonec mi inspektor říká, abych zastavil a na nějaké parkování se ani nedostalo.
Slyším spoustu výtek, co všechno bylo špatně. Jízda nebyla plynulá, jednu křižovatku jsem projel bez blikání, což upřímně nechápu, když jsem ji projížděl rovně. Byla to taková zvláštní křižovatka, která úplně rovná nebyla, ale to je jedno. I když jsem to nestopoval, tak tohle byla paradoxně první jízda, který neskončila předčasně, pokud tedy nepočítám neuskutečněný pokus o zaparkování. Instruktor mi podal batoh a mohl jsem zas jít s nepořízenou na tramvaj. Jak to šlo blonďaté slečně, to už jsem se tím pádem nedozvěděl. Možná je to tak i lepší, než abych se opět přesvědčil o tom, že ta blondýnka to umí a já ne.
Pátý pokus? Nevím, zda má cenu to dál zkoušet. Každopádně z toho čtvrtého pokusu mám takový dojem, že to byla především schválnost. Nenávidím řeči jako "kdyby...", ale mám dojem, že pokud bych jel s Hyundaiem, mohlo to dopadnout úplně jinak.
čtvrtek 4. října 2012
Třetí pokus - žádný špeky
Čeká mě zase další pokus, tentokrát se už konečně nemusím obtěžovat s žádnými testy. Doplňkovou jízdu jsem si zajel den předem, takže jsem si to osvěžil, tak tentokrát to snad vyjde, říkám si. Při cestě na magistrát ráno potkávám v autobusu kolegyni z práce, která mi to přeje, ať mi to tentokrát vyjde. Po tolika neúspěšných pokusech, byť nejsem zdaleka jediným člověkem na této planetě, který autoškolu nezvládl hned napoprvé, už ale začínám měnit svůj přístup.
Před prvním a druhým pokusem jsem celkem i uvažoval o tom, že si poté pořídím nějaké levnější auto a začnu jezdit, byť jen omezeně - dopravil bych se jen z vesnice do města a dále bych to dojel raději MHD. Nyní to už ale začínám brát jen jako honbu za trofejí, přičemž pokud nějakým zázrakem ten řidičák získám, nechám si jej jen jako trofej a jezdit nebudu. Znám poměrně dost lidí, kteří jsou vlastníky řidičského oprávnění, přitom ale nejezdí, tak bych se zařadil mezi ně. Sice to postrádá logiku, ale alespoň to tak bude bezpečnější jak pro mne, tak i pro ostatní účastníky silničního provozu. S každým dalším neúspěšným pokusem především roste pravděpodobnost, že se nedožiji třiceti let.
Po příchodu na magistrát absolvuji opět všechny známé kroky, připadám si tam už jak "pečený, vařený", to místo mi začíná být velmi důvěrně známé. Tentokrát tam u přepážky vypláznu "jen 400" za opakovanou jízdu, následně si nahoře šéf autoškoly řekne o další 300. Jelikož je první zkouška + jedna opakovaná zdarma, nyní už musím platit i autoškole. To, co jsem prakticky ušetřil na tom, že nemusím opakovat testy a technické, jsem zaplatil za doplňkovou jízdu.
Je zbytečné opět dodávat, že v čekárně jsem opět kmetem. Všichni jsou mladší než já. Kupodivu tam nepotkávám slečnu, se kterou jsem se den předtím setkal ve Fordu. Zřejmě neměla dost odvahy, že se rozhodla zkoušku raději odložit. Čekání je tentokrát mnohem likvidační než minule. Při minulých pokusech jsem ani nestíhal vnímat, jak tam jsou nepohodlné židle a sedačky, protože jsem byl neustále začten do otázek z technických. Tentokrát ale nemám nic k zabíjení času.
Chvíli sedím na židli, je to nepohodlné, přesto se mi podaří na chvíli usnout. Nic důležitého se neděje, jinak by mě něco určitě probudilo. První lidi odcházejí k počítačům, uvolnilo se místo na sedačce. Jdu se tedy přesunout na sedačku s očekáváním pohodlnějšího sezení. Bohužel jsem si tím nikterak nepomohl. Chvílemi usínám lehkým spánkem, chvílemi se probouzím, abych si alespoň poposedl, abych nezdřevěněl z té příšerně tvrdé sedačky. Povídají se akorát blbosti, tak spím. Bohužel se ale nejmenuji Schwarzenberg.
Věčné sezení kombinované s chvilkovým spánkem mě ale po nějakých třech hodinách přestane bavit a tak se přesouvám dolů na parkoviště. Ačkoli ráno byla příšerná zima, venku už se dost oteplilo, takže si můžu odložit. Chvíli se procházím po parkovišti, pak mě to přestane bavit, na zemi objevím kousek kůry ze stromu a tak mám alespoň trochu o zábavu postaráno, byť si kvalitní zábavu představuji poněkud jinak. Za tu dobu, co tam čekám, jsem stačil ujít pěkných pár kilometrů, ale alespoň jsem se trochu zabavil.
Někdy okolo dvanácté jsem se konečně dostal na řadu. Přijíždí absolventi, přichází moje chvíle. Jdu opět jako poslední. To nejhorší na konec. Nebo snad to nejlepší? Pojedu zase s inspektorem, se kterým jsem absolvoval první zkoušku. No, co se dá dělat. Nasednu, připoutám se, seřídím zrcátko, všechno jako vždycky. Tentokrát jsou světla již zapnuta, já jako blbec si je samozřejmě vypnu. Naštěstí mě na to šeptem upozornil instruktor, takže jsem to hned napravil.
K mému velkému úžasu tentokrát nějak necítím žádné napětí, žádný stres, žádné nervy. Jako kdybych byl vyrovnaný, smířený, bezstarostný. Nevím, čím to je, každopádně se plynule rozjíždím, tentokrát jsem ani nepustil stěrače, což je velký pokrok. Na první křižovatce, která je hned kousek od magistrátu, mám jet tentokrát doprava, takže zřejmě se budu vyhýbat té kritické situaci, kterou si pamatuji hned z první jízdy.
Jedu poměrně dobrou trasu, plynule, s přednostmi nemám žádný problém, po cestě mě nečekají žádné špeky, projedu několik křižovatek bez toho, aby mi to chcíplo nebo jakékoliv chyby. Všechno vypadá až moc dokonale. Na chvíli vidím před sebou rovinku, tak si zařadím rovnou trojku. Najednou je přede mnou ale křižovatka se značkou "dej přednost v jízdě". Můj úsudek byl v tu chvíli něčím zřejmě zatemněn, protože zapomínám vyřadit a když se chci rozjet, tak jak blbec to zkouším na trojku. Nejde to, chcípne mi to. Pořád nevím, v čem je chyba, zkusím to znovu, zase mi to chcípne. Zkusím to i potřetí, opět to chcípne. Tím ale moje jízda prakticky po pěti minutách končí. Dozvídám se, že jsem tam měl zařazenou trojku, že mě na to i upozorňovali. Já však při svojí hluchotě nic neslyšel.
V předchozích případech jsem se mohl případně vymluvit, že jsem byl nachytán na špek nebo vmanévrován do nepříjemné situace. Tentokrát ale mohu svoji vinu přičítat jedině sobě. Můžu sám sobě nadávat do blbců, měl bych se ale především poučit a příště neopakovat tuhle blbost. S přibývajícím pesimismem už rovnou pomýšlím na to, že příště dojedu na neschopnost zaparkovat.
Někteří zlí jazykové tvrdí, že tři neúspěšné pokusy značí, že by daný člověk neměl získat řidičský průkaz. Já prakticky mohu být rád, že se píše rok 2012 a nikoliv 2013, protože v takovém případě bych po třetím neúspěšném pokusu musel absolvovat sezení u psychologa za 2500, kde bych navíc mohl v nejhorším případě dostat zákaz dalšího pokusu na 5 let. Relativně jsem na tom ještě stále dobře.
Před prvním a druhým pokusem jsem celkem i uvažoval o tom, že si poté pořídím nějaké levnější auto a začnu jezdit, byť jen omezeně - dopravil bych se jen z vesnice do města a dále bych to dojel raději MHD. Nyní to už ale začínám brát jen jako honbu za trofejí, přičemž pokud nějakým zázrakem ten řidičák získám, nechám si jej jen jako trofej a jezdit nebudu. Znám poměrně dost lidí, kteří jsou vlastníky řidičského oprávnění, přitom ale nejezdí, tak bych se zařadil mezi ně. Sice to postrádá logiku, ale alespoň to tak bude bezpečnější jak pro mne, tak i pro ostatní účastníky silničního provozu. S každým dalším neúspěšným pokusem především roste pravděpodobnost, že se nedožiji třiceti let.
Po příchodu na magistrát absolvuji opět všechny známé kroky, připadám si tam už jak "pečený, vařený", to místo mi začíná být velmi důvěrně známé. Tentokrát tam u přepážky vypláznu "jen 400" za opakovanou jízdu, následně si nahoře šéf autoškoly řekne o další 300. Jelikož je první zkouška + jedna opakovaná zdarma, nyní už musím platit i autoškole. To, co jsem prakticky ušetřil na tom, že nemusím opakovat testy a technické, jsem zaplatil za doplňkovou jízdu.
Je zbytečné opět dodávat, že v čekárně jsem opět kmetem. Všichni jsou mladší než já. Kupodivu tam nepotkávám slečnu, se kterou jsem se den předtím setkal ve Fordu. Zřejmě neměla dost odvahy, že se rozhodla zkoušku raději odložit. Čekání je tentokrát mnohem likvidační než minule. Při minulých pokusech jsem ani nestíhal vnímat, jak tam jsou nepohodlné židle a sedačky, protože jsem byl neustále začten do otázek z technických. Tentokrát ale nemám nic k zabíjení času.
Chvíli sedím na židli, je to nepohodlné, přesto se mi podaří na chvíli usnout. Nic důležitého se neděje, jinak by mě něco určitě probudilo. První lidi odcházejí k počítačům, uvolnilo se místo na sedačce. Jdu se tedy přesunout na sedačku s očekáváním pohodlnějšího sezení. Bohužel jsem si tím nikterak nepomohl. Chvílemi usínám lehkým spánkem, chvílemi se probouzím, abych si alespoň poposedl, abych nezdřevěněl z té příšerně tvrdé sedačky. Povídají se akorát blbosti, tak spím. Bohužel se ale nejmenuji Schwarzenberg.
Věčné sezení kombinované s chvilkovým spánkem mě ale po nějakých třech hodinách přestane bavit a tak se přesouvám dolů na parkoviště. Ačkoli ráno byla příšerná zima, venku už se dost oteplilo, takže si můžu odložit. Chvíli se procházím po parkovišti, pak mě to přestane bavit, na zemi objevím kousek kůry ze stromu a tak mám alespoň trochu o zábavu postaráno, byť si kvalitní zábavu představuji poněkud jinak. Za tu dobu, co tam čekám, jsem stačil ujít pěkných pár kilometrů, ale alespoň jsem se trochu zabavil.
Někdy okolo dvanácté jsem se konečně dostal na řadu. Přijíždí absolventi, přichází moje chvíle. Jdu opět jako poslední. To nejhorší na konec. Nebo snad to nejlepší? Pojedu zase s inspektorem, se kterým jsem absolvoval první zkoušku. No, co se dá dělat. Nasednu, připoutám se, seřídím zrcátko, všechno jako vždycky. Tentokrát jsou světla již zapnuta, já jako blbec si je samozřejmě vypnu. Naštěstí mě na to šeptem upozornil instruktor, takže jsem to hned napravil.
K mému velkému úžasu tentokrát nějak necítím žádné napětí, žádný stres, žádné nervy. Jako kdybych byl vyrovnaný, smířený, bezstarostný. Nevím, čím to je, každopádně se plynule rozjíždím, tentokrát jsem ani nepustil stěrače, což je velký pokrok. Na první křižovatce, která je hned kousek od magistrátu, mám jet tentokrát doprava, takže zřejmě se budu vyhýbat té kritické situaci, kterou si pamatuji hned z první jízdy.
Jedu poměrně dobrou trasu, plynule, s přednostmi nemám žádný problém, po cestě mě nečekají žádné špeky, projedu několik křižovatek bez toho, aby mi to chcíplo nebo jakékoliv chyby. Všechno vypadá až moc dokonale. Na chvíli vidím před sebou rovinku, tak si zařadím rovnou trojku. Najednou je přede mnou ale křižovatka se značkou "dej přednost v jízdě". Můj úsudek byl v tu chvíli něčím zřejmě zatemněn, protože zapomínám vyřadit a když se chci rozjet, tak jak blbec to zkouším na trojku. Nejde to, chcípne mi to. Pořád nevím, v čem je chyba, zkusím to znovu, zase mi to chcípne. Zkusím to i potřetí, opět to chcípne. Tím ale moje jízda prakticky po pěti minutách končí. Dozvídám se, že jsem tam měl zařazenou trojku, že mě na to i upozorňovali. Já však při svojí hluchotě nic neslyšel.
V předchozích případech jsem se mohl případně vymluvit, že jsem byl nachytán na špek nebo vmanévrován do nepříjemné situace. Tentokrát ale mohu svoji vinu přičítat jedině sobě. Můžu sám sobě nadávat do blbců, měl bych se ale především poučit a příště neopakovat tuhle blbost. S přibývajícím pesimismem už rovnou pomýšlím na to, že příště dojedu na neschopnost zaparkovat.
Někteří zlí jazykové tvrdí, že tři neúspěšné pokusy značí, že by daný člověk neměl získat řidičský průkaz. Já prakticky mohu být rád, že se píše rok 2012 a nikoliv 2013, protože v takovém případě bych po třetím neúspěšném pokusu musel absolvovat sezení u psychologa za 2500, kde bych navíc mohl v nejhorším případě dostat zákaz dalšího pokusu na 5 let. Relativně jsem na tom ještě stále dobře.
středa 3. října 2012
Doplňková jízda - nová televize
Po druhém neúspěšném pokusu jsem byl téměř všemi ujišťován, že když už jsem zvládl testy a technické, tak ty jízdy už tentokrát musí vyjít. Nebyl jsem o tom zcela přesvědčen, navíc jsem nebyl potěšen tím, jak se to všechno zdržuje a komplikuje. Po druhém neúspěšném pokusu mi byl nabídnut další termín až za 3 týdny a s tím se nedalo nic dělat.
Docela mě ta prodleva děsila, bylo mi jasné, že stačím do té doby zapomenout i to málo, co umím. Domluvil jsem si tedy jednu doplňkovou jízdu, byť jsem to bral spíše jako vyhozené peníze. Tuhle jízdu jsem si naplánoval den před další zkouškou. Byl jsem připraven být nekompromisní, když si připlácím a ze začátku jsem opravdu myslel na nejhorší.
Čekám před autoškolou, vidím tam akorát starého známého instruktora s tím autem, kterému nemohu přijít na jméno - auto, které se pro mě stalo nenáviděným. Čekal jsem dál a říkal jsem si, že jestli mi řeknou, že pojedu s Fiatem a s tím instruktorem, od kterého jsem si posledně, když jsem jel, vyslechl tolik hrozných řečí, tak už se neudržím, budu sprostý a kromě toho, že bych použil slova jednoho kresleného komika, šel bych rovnou domů.
Naštěstí se nic takového nestalo, dorazil ještě šéf autoškoly s Focusem a i když jsem spíše chtěl jet v Hyundai, Ford mi nijak nevadil. Instruktor mě vyzval, ať si sednu dozadu, vepředu seděla tentokrát zase jedna slečna. Bylo to pro mne tentokrát velké překvapení. Nebyla to žádná blondýnka a hlavně neoplývala žádným velkým sebevědomím, hned se se mnou dala do řeči a svěřila se mi s tím, jaké z toho má obavy a jak jí to nejde. Byl jsem překvapen, že tentokrát pojedu s někým sobě rovným a nebude to blonďatá jízda plná potupy, během které budu mít dost času uvědomit si, jak jsem blbej, že mi to nejde.
Jen to představení s tou upovídanou slečnou bylo poněkud trapné. Podala mi ruku, řekla své jméno, když jsem se jí představil já, řekla mi "jako ta nová televize, co?". To mne opravdu nepotěšilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Za normálních okolností bych byl uražen. Potom ale přišel šéf autoškoly s tím, že jim někdo nedorazil, tak že slečna pojede ve Fiatu. Tak jsem slečně podal kabelku a přesedl si na místo řidiče.
Co se týče mé jízdy, nebylo to nic slavného, ty tři týdny, kdy jsem nejel, byly dost poznat. Ale alespoň to nebylo nic strašidelného. Jen jsem jednou málem nepustil chodce přes přechod a jednou jsem si nebyl jistý na křižovatce, zda mám přednost. A také mi to auto několikrát chcíplo, ale alespoň ne dvakrát za sebou. Z toho jednou se mi podařila taková hloupost - na křižovatce jsem si nevyřadil a zkoušel se rozjet na trojku. Nevím, zda ty tři stovky byly adekvátní, každopádně alespoň trochu mi to pomohlo, byť jsem se třeba nedočkal šance si vyzkoušet parkování. Při mé mizerné prostorové orientaci to s parkováním budu mít dost těžké. Vlastně pokud to s tím ježděním budu myslet vážně, tak to abych si koupil něco malého, co zaparkuji všude nebo už abych začal šetřit na auto, které má parkovacího asistenta.
Docela mě ta prodleva děsila, bylo mi jasné, že stačím do té doby zapomenout i to málo, co umím. Domluvil jsem si tedy jednu doplňkovou jízdu, byť jsem to bral spíše jako vyhozené peníze. Tuhle jízdu jsem si naplánoval den před další zkouškou. Byl jsem připraven být nekompromisní, když si připlácím a ze začátku jsem opravdu myslel na nejhorší.
Čekám před autoškolou, vidím tam akorát starého známého instruktora s tím autem, kterému nemohu přijít na jméno - auto, které se pro mě stalo nenáviděným. Čekal jsem dál a říkal jsem si, že jestli mi řeknou, že pojedu s Fiatem a s tím instruktorem, od kterého jsem si posledně, když jsem jel, vyslechl tolik hrozných řečí, tak už se neudržím, budu sprostý a kromě toho, že bych použil slova jednoho kresleného komika, šel bych rovnou domů.
Naštěstí se nic takového nestalo, dorazil ještě šéf autoškoly s Focusem a i když jsem spíše chtěl jet v Hyundai, Ford mi nijak nevadil. Instruktor mě vyzval, ať si sednu dozadu, vepředu seděla tentokrát zase jedna slečna. Bylo to pro mne tentokrát velké překvapení. Nebyla to žádná blondýnka a hlavně neoplývala žádným velkým sebevědomím, hned se se mnou dala do řeči a svěřila se mi s tím, jaké z toho má obavy a jak jí to nejde. Byl jsem překvapen, že tentokrát pojedu s někým sobě rovným a nebude to blonďatá jízda plná potupy, během které budu mít dost času uvědomit si, jak jsem blbej, že mi to nejde.
Jen to představení s tou upovídanou slečnou bylo poněkud trapné. Podala mi ruku, řekla své jméno, když jsem se jí představil já, řekla mi "jako ta nová televize, co?". To mne opravdu nepotěšilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. Za normálních okolností bych byl uražen. Potom ale přišel šéf autoškoly s tím, že jim někdo nedorazil, tak že slečna pojede ve Fiatu. Tak jsem slečně podal kabelku a přesedl si na místo řidiče.
Co se týče mé jízdy, nebylo to nic slavného, ty tři týdny, kdy jsem nejel, byly dost poznat. Ale alespoň to nebylo nic strašidelného. Jen jsem jednou málem nepustil chodce přes přechod a jednou jsem si nebyl jistý na křižovatce, zda mám přednost. A také mi to auto několikrát chcíplo, ale alespoň ne dvakrát za sebou. Z toho jednou se mi podařila taková hloupost - na křižovatce jsem si nevyřadil a zkoušel se rozjet na trojku. Nevím, zda ty tři stovky byly adekvátní, každopádně alespoň trochu mi to pomohlo, byť jsem se třeba nedočkal šance si vyzkoušet parkování. Při mé mizerné prostorové orientaci to s parkováním budu mít dost těžké. Vlastně pokud to s tím ježděním budu myslet vážně, tak to abych si koupil něco malého, co zaparkuji všude nebo už abych začal šetřit na auto, které má parkovacího asistenta.
úterý 2. října 2012
Druhý pokus - kočky přináší štěstí, jeptišky nosí smůlu
Po zdrcujícím neúspěchu jsem váhal, jestli vůbec pokračovat dál, ale nakonec jsem se poinformoval, kdy se koná další termín, v práci si vzal volno a rozhodl se to opětovně zkusit. Vzhledem k tomu, že mi předchozí pečlivější příprava byla celkem k ničemu, den před zkouškou jsem se do učebnice ani nepodíval. Testy z techniky jsem ignoroval a akorát jsem si udělal akorát pět testů na internetu, které mimochodem dopadly všechny pod 85%, takže neprospěl.
Místo nějakého otravného učení, které se před tím ukázalo jen jako zbytečná ztráta času, jsem se raději věnoval kočkám. Mazlivá vrnící klubíčka jsou balzámem na duši a nervy. Kromě felinoterapie jsem se ještě zařídil podle rady jedné kolegyně a papír s vytisknutými otázkami z techniky jsem si uschoval pod polštář, protože ostatní způsoby, jak tyto vědomosti načerpat do hlavy, fatálně selhaly. Abych tomu předem ještě nasadil korunu, šel jsem spát dost pozdě - až někdy v jedenáct.
Ráno absolvuji už obvyklou trasu, jsem tam opět mezi prvními, na magistrátu opět vypláznu pěknou částku, tentokrát to už platím kartou, protože minule jsem nevěděl, že karty berou. Opět se s ostatními scházím v čekárně a zjišťuji, že nepoznávám nikoho z minula. Že bych byl jediným blbcem, co to posledně nezvládl? Sebevědomí mi to hned podkopalo. Každopádně, zase jsem tam nejstarší. Ostatní vypadají stěží na 17. Tentokrát mezi účastníky sedí někdo, kdo na první pohled vyčnívá. Kousek ode mě si sedla jeptiška. Ona dokonce přišla v tom jejich úboru. V tu chvíli ani nevím, co to znamená.
Asi tak po další hodině otravného čekání se dostávám opět k počítači. Z otázek, které mi byly vygenerovány, je mi jich hodně povědomých a připadá mi, že je ten test tentokrát buď nějak jednodušší nebo jsem možná lépe připraven. Když jsem předchozího dne měl všechny testy neúspěšné, je to poněkud zvláštní. Každopádně po odkliknutí všech otázek se stejně vracím zpátky, abych si ty odpovědi ještě jednou rozmyslel, ale svými odpověďmi jsem si natolik jist, že už tam nic neopravuji.
Přichází opět nervový okamžik, kdy klikám na ukončení testu a odklikávám i dalších několik potvrzovacích oken. Najednou zírám jak puk, objeví se zelená barva, prospěl a v procentech výsledek 92%. Zvládl jsem testy, to je toho. Protože vím, že to nejhorší mě teprve čeká, žádná radost se nedostavila a tvářím se kysele jen o trochu méně, než posledně, kdy to nevyšlo o procento.
Čekám tedy v čekárně celou věčnost na to, až budu moci jet. Trvá to strašně dlouho, předlouho. Až někdy v jedenáct mě spolu s tou jeptiškou zavolá jeden s instruktorů, že už můžeme jít čekat na parkoviště. Načekáme se tam ještě docela dlouho, teprve někdy v 11:45 se vrátí auto a můžeme nastoupit. Je rozhodnuto, že první část pojede jeptiška, druhou část pojedu já. Sedám si tedy dozadu. Jedeme tentokrát s jiným inspektorem než posledně. Tento se zdá být poněkud méně otráveným, působí příjemněji než ten, co se mnou jel minule, byť mu na hlavě příliš vlasů nezůstalo.
Probíhají zase ty úvodní řeči, poté se jeptiška rozjíždí, celých 20 minut jede v podstatě ukázkově, bez chyby. Mimochodem, není to ani blondýna. Jen se objevilo menší zaškobrtnutí, když jí auto jednou chcíplo, ale vypořádala se s tím dobře. Dojela k parkovišti k nejmenovanému hypermarketu, kde se dozvěděla finální verdikt, že prospěla. Nyní dochází ke střídání.
Jdu si sednout na místo řidiče a jsem opět nervózní, byť o trochu méně. Už od začátku mám nějak problém se rozjet z parkoviště. Napřed ještě pouštím jednoho zákazníka, co si tam byl nakoupit, poté až se snažím rozjet, jenže mi to dvakrát chcípne, kousek popojedu, kde mi to chcípne opět a přede mnou jsou tři jízdní pruhy a já mám dle instrukcí jet doleva. Na jednom jízdním pruhu vidím rovnou šipku, na jednom vidím šipku doprava a na jednom nic. Nevím, co mě to napadlo, ale zařadím se do jízdního pruhu úplně doleva a najednou proti mě auto. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle, že jsem se zařadil do protisměru a moje jízda končí. Teprve při následných rozborech zjišťuji, že jsem se měl zařadit do prostředního pruhu, kde ta šipka směrovala vlevo, ale protože byla tak sjetá, že vypadala jako rovná, tak jsem se tam nezařadil.
Moje druhá jízda je tedy ještě větší ostudou než ta předešlá, jel jsem prakticky jen dvě minuty. A on byl prakticky špatný už ten začátek. Už jen to, jak jsem špatně vyjel z parkoviště, stačilo na to, aby mě opět vyhodili od zkoušek, takže i kdybych si tentokrát postavil hlavu a nedbal na instrukce, tak bych to nezachránil. Neuposlechnout, kam mám jet, přímo dle sdělení inspektora, není chyba. Po předchozí zkušenosti, kdy jsem byl tak nějak trochu vmanévrován na chyták, jsem si říkal, že příště neposlechnu inspektora a pojedu si, kam se mi to bude zdát jednodušší a ono to projde ... a já opět poslechl.
Technické zkoušky mě tentokrát nečekaly rovnou po jízdě v autě, musel jsem jít nahoru do čekárny a čekat. Po chvíli jsem byl zavolán do vedlejší místnosti, kde seděl inspektor, se kterým jsem jel minule a kterému jsem posledně předvedl, že z těch technických vlastně nic nevím. Vzhledem k tomu, že jsem měl otázky před noc pod polštářem a během nudného čekání v čekárně jsem si je pořád dokola četl, jsem byl o něco lépe připraven než minule a hlavně jsem byl připraven i na tu eventualitu, že bych dostal volné téma.
Tentokrát však k mému velkému překvapení dostávám k vylosování dva lístečky. Vytáhl jsem si brzdovou kapalinu a chladící směs, druhá otázka byla kontrola tlaku a hloubky. To byly zrovna otázky, které jsem docela věděl. Ohledně brzdové kapaliny a chladící směsi jsem sice ze zmatku plácl napřed blbost, ale pak jsem se opravil a inspektor byl s mojí odpovědí spokojen, s druhou otázkou to bylo trochu komplikovanější, na doplňující otázky jsem mu nebyl schopný odpovědět s jistotou. Dostal jsem pak ještě třetí otázku - povinnou výbavu, to jsem zodpověděl a tak mi to uznal.
Druhý pokus o mě tedy neskončil naprostým fiaskem jako minule, což pro mě znamenalo zejména především úsporu času. Nebudu se muset už otravovat se zkoušením testů na internetu a marnou snahou o naučení otázek na technické zkoušky. S druhou neúspěšnou jízdou ve mě ale sílí pocit trapnosti a opět začínám pochybovat, zda to byl vůbec dobrý nápad. Jak jsem se později dozvěděl, o jeptiškách se říká, že nosí smůlu. Mě tedy smůlu rozhodně přinesla. Každopádně, mohlo dojít k čelní srážce, ke které naštěstí nedošlo, takže částečně jsem měl i štěstí.
Místo nějakého otravného učení, které se před tím ukázalo jen jako zbytečná ztráta času, jsem se raději věnoval kočkám. Mazlivá vrnící klubíčka jsou balzámem na duši a nervy. Kromě felinoterapie jsem se ještě zařídil podle rady jedné kolegyně a papír s vytisknutými otázkami z techniky jsem si uschoval pod polštář, protože ostatní způsoby, jak tyto vědomosti načerpat do hlavy, fatálně selhaly. Abych tomu předem ještě nasadil korunu, šel jsem spát dost pozdě - až někdy v jedenáct.
Ráno absolvuji už obvyklou trasu, jsem tam opět mezi prvními, na magistrátu opět vypláznu pěknou částku, tentokrát to už platím kartou, protože minule jsem nevěděl, že karty berou. Opět se s ostatními scházím v čekárně a zjišťuji, že nepoznávám nikoho z minula. Že bych byl jediným blbcem, co to posledně nezvládl? Sebevědomí mi to hned podkopalo. Každopádně, zase jsem tam nejstarší. Ostatní vypadají stěží na 17. Tentokrát mezi účastníky sedí někdo, kdo na první pohled vyčnívá. Kousek ode mě si sedla jeptiška. Ona dokonce přišla v tom jejich úboru. V tu chvíli ani nevím, co to znamená.
Asi tak po další hodině otravného čekání se dostávám opět k počítači. Z otázek, které mi byly vygenerovány, je mi jich hodně povědomých a připadá mi, že je ten test tentokrát buď nějak jednodušší nebo jsem možná lépe připraven. Když jsem předchozího dne měl všechny testy neúspěšné, je to poněkud zvláštní. Každopádně po odkliknutí všech otázek se stejně vracím zpátky, abych si ty odpovědi ještě jednou rozmyslel, ale svými odpověďmi jsem si natolik jist, že už tam nic neopravuji.
Přichází opět nervový okamžik, kdy klikám na ukončení testu a odklikávám i dalších několik potvrzovacích oken. Najednou zírám jak puk, objeví se zelená barva, prospěl a v procentech výsledek 92%. Zvládl jsem testy, to je toho. Protože vím, že to nejhorší mě teprve čeká, žádná radost se nedostavila a tvářím se kysele jen o trochu méně, než posledně, kdy to nevyšlo o procento.
Čekám tedy v čekárně celou věčnost na to, až budu moci jet. Trvá to strašně dlouho, předlouho. Až někdy v jedenáct mě spolu s tou jeptiškou zavolá jeden s instruktorů, že už můžeme jít čekat na parkoviště. Načekáme se tam ještě docela dlouho, teprve někdy v 11:45 se vrátí auto a můžeme nastoupit. Je rozhodnuto, že první část pojede jeptiška, druhou část pojedu já. Sedám si tedy dozadu. Jedeme tentokrát s jiným inspektorem než posledně. Tento se zdá být poněkud méně otráveným, působí příjemněji než ten, co se mnou jel minule, byť mu na hlavě příliš vlasů nezůstalo.
Probíhají zase ty úvodní řeči, poté se jeptiška rozjíždí, celých 20 minut jede v podstatě ukázkově, bez chyby. Mimochodem, není to ani blondýna. Jen se objevilo menší zaškobrtnutí, když jí auto jednou chcíplo, ale vypořádala se s tím dobře. Dojela k parkovišti k nejmenovanému hypermarketu, kde se dozvěděla finální verdikt, že prospěla. Nyní dochází ke střídání.
Jdu si sednout na místo řidiče a jsem opět nervózní, byť o trochu méně. Už od začátku mám nějak problém se rozjet z parkoviště. Napřed ještě pouštím jednoho zákazníka, co si tam byl nakoupit, poté až se snažím rozjet, jenže mi to dvakrát chcípne, kousek popojedu, kde mi to chcípne opět a přede mnou jsou tři jízdní pruhy a já mám dle instrukcí jet doleva. Na jednom jízdním pruhu vidím rovnou šipku, na jednom vidím šipku doprava a na jednom nic. Nevím, co mě to napadlo, ale zařadím se do jízdního pruhu úplně doleva a najednou proti mě auto. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle, že jsem se zařadil do protisměru a moje jízda končí. Teprve při následných rozborech zjišťuji, že jsem se měl zařadit do prostředního pruhu, kde ta šipka směrovala vlevo, ale protože byla tak sjetá, že vypadala jako rovná, tak jsem se tam nezařadil.
Moje druhá jízda je tedy ještě větší ostudou než ta předešlá, jel jsem prakticky jen dvě minuty. A on byl prakticky špatný už ten začátek. Už jen to, jak jsem špatně vyjel z parkoviště, stačilo na to, aby mě opět vyhodili od zkoušek, takže i kdybych si tentokrát postavil hlavu a nedbal na instrukce, tak bych to nezachránil. Neuposlechnout, kam mám jet, přímo dle sdělení inspektora, není chyba. Po předchozí zkušenosti, kdy jsem byl tak nějak trochu vmanévrován na chyták, jsem si říkal, že příště neposlechnu inspektora a pojedu si, kam se mi to bude zdát jednodušší a ono to projde ... a já opět poslechl.
Technické zkoušky mě tentokrát nečekaly rovnou po jízdě v autě, musel jsem jít nahoru do čekárny a čekat. Po chvíli jsem byl zavolán do vedlejší místnosti, kde seděl inspektor, se kterým jsem jel minule a kterému jsem posledně předvedl, že z těch technických vlastně nic nevím. Vzhledem k tomu, že jsem měl otázky před noc pod polštářem a během nudného čekání v čekárně jsem si je pořád dokola četl, jsem byl o něco lépe připraven než minule a hlavně jsem byl připraven i na tu eventualitu, že bych dostal volné téma.
Tentokrát však k mému velkému překvapení dostávám k vylosování dva lístečky. Vytáhl jsem si brzdovou kapalinu a chladící směs, druhá otázka byla kontrola tlaku a hloubky. To byly zrovna otázky, které jsem docela věděl. Ohledně brzdové kapaliny a chladící směsi jsem sice ze zmatku plácl napřed blbost, ale pak jsem se opravil a inspektor byl s mojí odpovědí spokojen, s druhou otázkou to bylo trochu komplikovanější, na doplňující otázky jsem mu nebyl schopný odpovědět s jistotou. Dostal jsem pak ještě třetí otázku - povinnou výbavu, to jsem zodpověděl a tak mi to uznal.
Druhý pokus o mě tedy neskončil naprostým fiaskem jako minule, což pro mě znamenalo zejména především úsporu času. Nebudu se muset už otravovat se zkoušením testů na internetu a marnou snahou o naučení otázek na technické zkoušky. S druhou neúspěšnou jízdou ve mě ale sílí pocit trapnosti a opět začínám pochybovat, zda to byl vůbec dobrý nápad. Jak jsem se později dozvěděl, o jeptiškách se říká, že nosí smůlu. Mě tedy smůlu rozhodně přinesla. Každopádně, mohlo dojít k čelní srážce, ke které naštěstí nedošlo, takže částečně jsem měl i štěstí.
pondělí 1. října 2012
První pokus - nervózní premiéra
První zkoušky mě měly čekat ve čtvrtek. Ve středu jsem chtěl z práce vypadnout dřív, abych měl co nejvíce času na to, abych se ještě podíval do učebnice, na otázky k technice a taky si udělal nějaké testy. Nakonec jsem ale stejně šel z práce dlouho, přišel domů ještě později a moc času mi na přípravu nezbývalo. Tak jsem se alespoň podíval na papír s otázkami k technice a udělal si pár testů na internetu, které mi všechny vyšly okolo 85%, takže to vypadalo nadějně, dokonce jeden test na 100%.
Vzhledem k tomu, že se ztratím i s mapou a nevěděl jsem přesně, jak se dostanu tam, kde mám být, vstával jsem ráno dost zbytečně brzo, abych měl nějakou větší časovou rezervu pro případ, že nebudu moci najít magistrát, kde se mají zkoušky konat. Nakonec to bylo úplně zbytečné, protože to místo bylo daleko lépe k nalezení, než jsem předpokládal. Čas navíc jsem tedy alespoň využil k tomu, abych ještě nahlédl do učebnice a otázek. Otázky jsem si předčítal i v autobusu, trolejbusu a tramvaji během cesty na magistrát.
Někdy po půl osmé vejdu do budovy magistráty a potkávám toho instruktora, se kterým jsem v pondělí absolvoval "jízdu smrti" s Fiatem. Nebyl jsem moc nadšen, ale poté, co jsem zaplatil u přepážky poplatek, dorazil i další instruktor. Šel jsem tam tedy do třetího patra si sednout do čekárny, kde už pár uchazečů čekalo. Nikoho jsem z nich neznal, protože byli z jiného kurzu. Každopádně jsem si mezi nimi připadal jak kořen, protože jsem tam byl mezi nimi nejstarší.
Po osmé jsme se nahrnuli do vedlejší místnosti, kde byly počítače. Slova se chopil velmi vtipný inspektor, který se svými vtipnými hláškami snažil trochu osvěžit atmosféru. Mě tedy do smíchu ale stejně nebylo. Počítače byly ve třech místnostech, ale jen v jedné je zapnuli, takže to docela trvalo, než se všichni uchazeči prostřídali. Na mě vyšla řada pochopitelně až mezi posledními.
Zavolali mě spolu s jedním "kolegou". Sedli jsme si vedle sebe, začali jsme nějakým cvičným testem, následoval podpis na papír, že jsem porozuměl ovládání programu s testy a začal onen slavný test. V testu jsem měl pár otázek, u kterých jsem si nebyl úplně jistý, jednou jsem si i otázky prošel znovu, ale nic jsem tam neopravil. Kolega vedle mě už začal slavit. Já teprve kliknul na "ukončit test" a rozbušilo se mi srdce. Následná otázka ve stylu pitomých Windows ,,Opravdu chcete ukončit tento test?" a následná další potvrzující otázka ještě pocuchala mé nervy. Zapomínám dýchat. Najednou přede mnou problikne červený pruh s nápisem "neprospěl" a oznamující můj výsledek 84%. Na splnění testu by mi stačilo 85%. No, nezačalo to zrovna nejlépe.
Dostávám papír se zdokumentovanými otázkami, na které jsem chybně odpověděl. Byly to dvě otázky po bodu a jedna zásadnější čtyřbodová. Smůla a při tom v těch testech, to bylo snad jediné, v čem jsem si věřil. Nedá se nic dělat. Jdu si opláchnout ksicht na záchod a pak jdu do čekárny. Nenávidím čekání. Čekání je otravné, všichni tam otráveně čumí, jen hrstka lidí se tam chvíli baví, aby následně ztichla a všichni čekají, co bude dál. Postupně se začínají svolávat lidi na jízdu. Já stále čekám.
Někdy v jedenáct hodin už mě to čekání přestává bavit a tak jdu ven k parkovišti, od kterého se ty jízdy stejně začínají. Tam čekám také pěknou řádku času. Až někdy těsně před dvanáctou se dostávám na řadu a to jako ten úplně poslední. Předchozí dva šťastlivci jeli s tím veselým a vtipným inspektorem, já jedu se starým pánem s né zrovna přívětivým výrazem, kterého jsem toho dne ani neslyšel promluvit.
Usednu na místo řidiče, nervy se rozeběhnou na plné obrátky, nepravidelný dech, tlukot srdce. To nevypadá dobře. Inspektor řekne pár úvodních vět a sdělí, že až budu připraven, můžu vyrazit. Připoutám se, seřídím si alespoň vnitřní zrcátko, aby to nějak vypadalo. Vnější zrcátka seřídit ani neumím, tak se do nich kouknu, aby to bylo zřetelné a tvářím se, že mi to tak vyhovuje. Něco v nich vidím, to ano, ale perfektní to není a ani být stejně nemůže.
Sešlápnu spojku, nastartuju, zařadím jedničku, a zrovna když chci zapnout světla, tak mi instruktor špitne "světla". V tu chvíli začínám být vynerven a doufám, že inspektor nic neslyšel a ničeho si nevšiml. Zapnu světla, pak nějakým omylem zapnu stěrače, načež inspektor říká, že to zatím není třeba, že ještě neprší. Vypnu stěrače, nějakým způsobem se mi podařilo odtipnout, jak se vlastně vypínají, odjišťuji ruční brzdu a ne úplně citlivým sešlápnutím plynu a pouštěním spojky se pomalu rozjíždím. Už jen podle těch zvuků, které vydává motor, cítím, že to nebylo dobré.
Po pár metrech přijíždím k takové křižovatce, na které mám jet doleva. Provoz je tam šílený, takže čekám poměrně dlouho, než všichni, co mají přednost, se vymotají pryč a já se tam budu moci zařadit. Je to prakticky poprvé, kdy jedu bez toho, aby mi někdo říkal, co mám dělat a jsem z toho dost nervózní. Jedu pořád rovně, zařadím si ještě i dvojku, pak následuje pokyn, ať zahnu na křižovatce doleva. Na křižovatce je takový ostrůvek, já jej objedu zprava a pak slyším už jen, ať dál zahnu doprava a zastavím.
"Vy jste si nevšiml té značky, že?". Vůbec nevím, o jaké značce je řeč. Instruktor se se mnou vystřídá v řízení, na ono kritické místo se vracíme, byla to samozřejmě značka "přikázaný směr objíždění vlevo" a já to objel zprava. Nerad bych kecal, ale nemohu se zbavit pocitu, že když jsem předtím jel tuhle trasu dvakrát, objel jsem to vždy také zprava a nikdo neřekl ani "popel", ale zdá se mi to divné. Pěkný chyták. Moje první jízda při zkouškách trvala vlastně tak 4 minuty.
Částečně jsem rád, že už to mám za sebou, z neúspěchu jsem ale dost zdrcen. Dojedeme na parkoviště, kde jsme začínali a inspektor mi řekne, že se pustíme do těch zkoušek z techniky. Dostanu ten luxus, že si můžu vybrat libovolnou otázku. Klidně cokoliv, ani nemusíme vystupovat z auta. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto zařezán a zničen z toho neúspěchu, vůbec mi to nepomáhá a já ze sebe nejsem schopnej vypáčit ani jedno téma. Vypadá to dost špatně, jako kdybych neuměl nic. Po několikerém opakování "já vůbec nevím, já si teď nevzpomenu na žádné téma", se inspektor rozhodne se zeptat na připojení vozíku. Abych to zestručnil, povídal jsem hlouposti, řekl jsem toho sotva polovinu, takže nedošlo ani na druhou otázku a z technických jsem také neprospěl.
Nezvládl jsem vůbec nic, takže si připadám jako totální blbec. Čas na dodělání kurzu se mi prodlužuje do února 2013, a v autě jsem se nezabil, ale to jsou jediná pozitiva.
Vzhledem k tomu, že se ztratím i s mapou a nevěděl jsem přesně, jak se dostanu tam, kde mám být, vstával jsem ráno dost zbytečně brzo, abych měl nějakou větší časovou rezervu pro případ, že nebudu moci najít magistrát, kde se mají zkoušky konat. Nakonec to bylo úplně zbytečné, protože to místo bylo daleko lépe k nalezení, než jsem předpokládal. Čas navíc jsem tedy alespoň využil k tomu, abych ještě nahlédl do učebnice a otázek. Otázky jsem si předčítal i v autobusu, trolejbusu a tramvaji během cesty na magistrát.
Někdy po půl osmé vejdu do budovy magistráty a potkávám toho instruktora, se kterým jsem v pondělí absolvoval "jízdu smrti" s Fiatem. Nebyl jsem moc nadšen, ale poté, co jsem zaplatil u přepážky poplatek, dorazil i další instruktor. Šel jsem tam tedy do třetího patra si sednout do čekárny, kde už pár uchazečů čekalo. Nikoho jsem z nich neznal, protože byli z jiného kurzu. Každopádně jsem si mezi nimi připadal jak kořen, protože jsem tam byl mezi nimi nejstarší.
Po osmé jsme se nahrnuli do vedlejší místnosti, kde byly počítače. Slova se chopil velmi vtipný inspektor, který se svými vtipnými hláškami snažil trochu osvěžit atmosféru. Mě tedy do smíchu ale stejně nebylo. Počítače byly ve třech místnostech, ale jen v jedné je zapnuli, takže to docela trvalo, než se všichni uchazeči prostřídali. Na mě vyšla řada pochopitelně až mezi posledními.
Zavolali mě spolu s jedním "kolegou". Sedli jsme si vedle sebe, začali jsme nějakým cvičným testem, následoval podpis na papír, že jsem porozuměl ovládání programu s testy a začal onen slavný test. V testu jsem měl pár otázek, u kterých jsem si nebyl úplně jistý, jednou jsem si i otázky prošel znovu, ale nic jsem tam neopravil. Kolega vedle mě už začal slavit. Já teprve kliknul na "ukončit test" a rozbušilo se mi srdce. Následná otázka ve stylu pitomých Windows ,,Opravdu chcete ukončit tento test?" a následná další potvrzující otázka ještě pocuchala mé nervy. Zapomínám dýchat. Najednou přede mnou problikne červený pruh s nápisem "neprospěl" a oznamující můj výsledek 84%. Na splnění testu by mi stačilo 85%. No, nezačalo to zrovna nejlépe.
Dostávám papír se zdokumentovanými otázkami, na které jsem chybně odpověděl. Byly to dvě otázky po bodu a jedna zásadnější čtyřbodová. Smůla a při tom v těch testech, to bylo snad jediné, v čem jsem si věřil. Nedá se nic dělat. Jdu si opláchnout ksicht na záchod a pak jdu do čekárny. Nenávidím čekání. Čekání je otravné, všichni tam otráveně čumí, jen hrstka lidí se tam chvíli baví, aby následně ztichla a všichni čekají, co bude dál. Postupně se začínají svolávat lidi na jízdu. Já stále čekám.
Někdy v jedenáct hodin už mě to čekání přestává bavit a tak jdu ven k parkovišti, od kterého se ty jízdy stejně začínají. Tam čekám také pěknou řádku času. Až někdy těsně před dvanáctou se dostávám na řadu a to jako ten úplně poslední. Předchozí dva šťastlivci jeli s tím veselým a vtipným inspektorem, já jedu se starým pánem s né zrovna přívětivým výrazem, kterého jsem toho dne ani neslyšel promluvit.
Usednu na místo řidiče, nervy se rozeběhnou na plné obrátky, nepravidelný dech, tlukot srdce. To nevypadá dobře. Inspektor řekne pár úvodních vět a sdělí, že až budu připraven, můžu vyrazit. Připoutám se, seřídím si alespoň vnitřní zrcátko, aby to nějak vypadalo. Vnější zrcátka seřídit ani neumím, tak se do nich kouknu, aby to bylo zřetelné a tvářím se, že mi to tak vyhovuje. Něco v nich vidím, to ano, ale perfektní to není a ani být stejně nemůže.
Sešlápnu spojku, nastartuju, zařadím jedničku, a zrovna když chci zapnout světla, tak mi instruktor špitne "světla". V tu chvíli začínám být vynerven a doufám, že inspektor nic neslyšel a ničeho si nevšiml. Zapnu světla, pak nějakým omylem zapnu stěrače, načež inspektor říká, že to zatím není třeba, že ještě neprší. Vypnu stěrače, nějakým způsobem se mi podařilo odtipnout, jak se vlastně vypínají, odjišťuji ruční brzdu a ne úplně citlivým sešlápnutím plynu a pouštěním spojky se pomalu rozjíždím. Už jen podle těch zvuků, které vydává motor, cítím, že to nebylo dobré.
Po pár metrech přijíždím k takové křižovatce, na které mám jet doleva. Provoz je tam šílený, takže čekám poměrně dlouho, než všichni, co mají přednost, se vymotají pryč a já se tam budu moci zařadit. Je to prakticky poprvé, kdy jedu bez toho, aby mi někdo říkal, co mám dělat a jsem z toho dost nervózní. Jedu pořád rovně, zařadím si ještě i dvojku, pak následuje pokyn, ať zahnu na křižovatce doleva. Na křižovatce je takový ostrůvek, já jej objedu zprava a pak slyším už jen, ať dál zahnu doprava a zastavím.
"Vy jste si nevšiml té značky, že?". Vůbec nevím, o jaké značce je řeč. Instruktor se se mnou vystřídá v řízení, na ono kritické místo se vracíme, byla to samozřejmě značka "přikázaný směr objíždění vlevo" a já to objel zprava. Nerad bych kecal, ale nemohu se zbavit pocitu, že když jsem předtím jel tuhle trasu dvakrát, objel jsem to vždy také zprava a nikdo neřekl ani "popel", ale zdá se mi to divné. Pěkný chyták. Moje první jízda při zkouškách trvala vlastně tak 4 minuty.
Částečně jsem rád, že už to mám za sebou, z neúspěchu jsem ale dost zdrcen. Dojedeme na parkoviště, kde jsme začínali a inspektor mi řekne, že se pustíme do těch zkoušek z techniky. Dostanu ten luxus, že si můžu vybrat libovolnou otázku. Klidně cokoliv, ani nemusíme vystupovat z auta. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto zařezán a zničen z toho neúspěchu, vůbec mi to nepomáhá a já ze sebe nejsem schopnej vypáčit ani jedno téma. Vypadá to dost špatně, jako kdybych neuměl nic. Po několikerém opakování "já vůbec nevím, já si teď nevzpomenu na žádné téma", se inspektor rozhodne se zeptat na připojení vozíku. Abych to zestručnil, povídal jsem hlouposti, řekl jsem toho sotva polovinu, takže nedošlo ani na druhou otázku a z technických jsem také neprospěl.
Nezvládl jsem vůbec nic, takže si připadám jako totální blbec. Čas na dodělání kurzu se mi prodlužuje do února 2013, a v autě jsem se nezabil, ale to jsou jediná pozitiva.
neděle 30. září 2012
Jízda smrti a princezna z Arábie
Přiznám se, že učení mě nikdy nebavilo, ale věděl jsem, že pro zdárné dokončení autoškoly je opravdu třeba se alespoň podívat do učebnice, naučit se otázky k technickým zkouškám a také si procházet testy, které jsou k dispozici na internetu. Nemůžu říci, že bych to nějak flákal, tu učebnici jsem kupříkladu přečetl minimálně desetkrát a když už se blížily poslední jízdy, už mi internetové testy vycházely nad 85%, což znamená prospěl. Jeden test mi kupříkladu vyšel dokonce na 100%.
Měl jsem domluvené poslední jízdy dva dny po sobě, poté den pauzu a následně velký den, kdy mě měly čekat zkoušky. Načasování vypadalo celkem dobře, prakticky to bylo jediné možné načasování, které šlo udělat, abych se ještě stačil zúčastnit na poslední chvíli zkoušek, než mi propadne kurz.
V pondělí vyrážím na svoji předposlední jízdu. Čekám před autoškolou, přichází instruktor, se kterým jsem jel naposled někdy v dubnu 2011, pokud si dobře vzpomínám. Jaké to ale bylo překvapení, když se dozvídám, že pojedu ve Fiatu Punto, ve kterém jsem nikdy více jet už nechtěl. Bohužel mi nezbývá nic jiného, než to alespoň pro tentokrát opět nějak přežít.
Instruktor, když v mé kartičce viděl, že jsem už dlouho nejezdil, mě napřed nechá raději posadit jen na místo spolujezdce a doveze mě na parkoviště, kde jsem asi tak před rokem a půl začínal. Tam se chvíli projíždím a poté už jedu od parkoviště do města, do provozu, inu tam, kde mám jeden problém za druhým. Na Fiat jsem si stačil dost silně odvyknout, jede se mi velmi nepohodlně, řazení je opět jiné, rozjezdy jsou špatné, všechno je katastrofa. Instruktor chvílemi docela ztrácí nervy, já také. Zažívám opět jednu z těch méně příjemných jízd, kdy každou chvíli doufám, že už to konečně skončí a já budu moci konečně vystoupit.
Nevím, zda je to tím stresem, nebo tím autem, nebo snad mnou, ale snad nikdy jindy jsem nedělal tolik chyb. Instruktor samozřejmě neopomene zdůraznit, že jsem si "vzpomněl, že mi brzy končí platnost kurzu, tak jsem se to rozhodl na poslední chvíli dodělat," a odpočítává, kolik dopravních nehod jsem málem zavinil. Pokud bych měl mluvit o těch počtech, konkrétně čtyři a to docela závažné. Prakticky jsem už mohl být čtyřikrát v hrobě.
Do tohoto dne mě ani v nejmenším nenapadlo, co všechno se najednou řeší. Instruktor se v jednu chvíli podíval na palubní počítač, na kterém s hrůzou uviděl, že během té mojí šílené jízdy stoupla spotřeba o dva litry. Domníval jsem se, že mě má autoškola hlavně naučit řídit a nějaké věci jako je úsporná nebo hospodárná jízda je to, co se naučím až po absolvování kurzu. Komentář "vy byste si měl najít nějakou princeznu z Arábie, abyste měl ropu zdarma", byl opravdu kouzelný.
Byla to opravdu příšerná jízda, při které jsem dost trpěl a ještě druhý den ráno jsem z toho byl celkem vyklepanej. Po dlouhé době jsem zase měl jízdu a ke vší smůle ještě v jiném autě, na které jsem nebyl vůbec zvyklej a ještě s instruktorem, kterej už od počátku byl na mě nějak vysazenej nebo měl zrovna špatnej den. Dost jsem váhal, jestli v úterý na tu poslední jízdu vůbec půjdu. Napsal jsem do autoškoly, že tentokrát nechci jet ve Fiatu. Tím pádem bych měl i zaručeno, že bych jel s jiným instruktorem.
Jak se blížila ta chvíle, začal jsem být nervózní a po tom strašném pondělku jsem začal myslet na nejhorší. Na kousek papíru jsem napsal heslo do počítače a kolegyni v práci řekl, kde jej najde, kdybych následující den nepřišel do práce. Naštěstí po příchodu do autoškoly vidím, že je tu jiný instruktor a hlavně auto, na který jsem alespoň trochu zvyklý.
Jízda tentokrát nevypadala tak zle jako předešlý den, i když několikrát mi to auto chcíplo a nedá se říci, že bych jel úplně sám, ale nebylo to alespoň žádné utrpení. Na to, že bych byl schopen udělat zkoušky z jízd, to vůbec nevypadalo, parkování mi trvalo 10 minut a to jsem přitom zaparkoval křivě. Důležité pro mne však bylo, že se těch zkoušek alespoň zúčastním, aby se mi prodloužil ten čas.
sobota 29. září 2012
Stále jezdím a neumím nic
Měl jsem odjeté už téměř všechny jízdy, moc už toho opravdu nezbývalo a já zjišťoval, že jsem za tu dobu, co dělám autoškolu, nepokročil příliš daleko. I když už jsem ke konci musel jezdit ve velkém provozu, což mi dělalo velké problémy a starosti, stále jsem si netroufal na samostatnou jízdu, takže celou dobu jízdy mě instruktor povídal, co mám zrovna zařadit a odpovídal mi dokonce, jestli můžu jet nebo ne, protože čím dál tím častěji se mi stávalo, že jsem se blížil ke křižovatce a se zděšením špitl "teď nevím, jestli můžu ject".
Bylo to dost katastrofální, každá křižovatka znamenala problém a to včetně těch se semafory. Přiznávám, že několik červených na semaforu jsem projel, ale celkem jsem se snažil, aby tomu tak nebylo. Nejhorší ale bylo to čekání, až blikne oranžová. Vypadalo to vždy, jako když mám zpomalené reakce. Blikla oranžová, už jsem šlapal na spojku a řadil, ale ty rozjezdy moc dobře nevypadaly, často jsem to přeháněl s plynem a často mi to chcípalo.
Při asi třetí jízdě před koncem jsem dostal od instruktora tip, zda by pro mě nebylo lepší to dodělat v nějaké vesnické autoškole, a přímo jmenoval jedno město, které je poměrně blízko a přitom daleko (ale jede tam alespoň celkem snesitelně doprava a především tam je magistrát, takže se zkoušky dají skládat přímo tam). Přiznám se, že mě to dost nahlodalo. Obzvlášť, když mi to řekl spolu s tím, že "jezdit umím", ale ve městě je to katastrofa. To jsem musel uznat. I v počátcích, kdy jsem s jízdami začínal, mi přišlo až podezřelé, jak na vesnicích nemám žádný problém, ale jakmile dorazím do města, řítí se na mě jedna katastrofa za druhou.
Dost jsem nad tím filozofoval, vybíral, váhal jsem. Ale nakonec jsem zůstal. Přeci jen, jedna z nabízených možností se ukázala nepříliš vhodná - musel bych si jednak doplácet jízdy, protože to tam téměř neznám, ale dost mi pomohlo v rozhodování, když mi jedna kolegyně řekla, že zná pár lidí, kteří ve zmíněném městě dělali autoškolu a kteří říkali, že by mnohem radši dělali tu autoškolu jinde - v tom větším městě, které je poblíž. A ve městě doporučeném přímo instruktorem jsem nakonec nic použitelného stejně nesehnal - jediná autoškola, která vypadala slušně a měla dobré reference, mi ani nedopověděla na e-mail.
Pikantní bylo, když jsem se při plánování posledních dvou jízd jen tak mimochodem dozvěděl, že tím, že se zúčastním šibeničního termínu zkoušek 9. srpna, prodlouží se mi čas na dodělání kurzu ještě o půlrok, takže ve finále by byl nejpozdější termín únor 2013. Připomínám raději ještě jednou, že jsem kurz zahájil v únoru 2011. Jeden čas jsem si dost pohrával s myšlenkou, že pokud bude poslední jízda před zkouškami katastrofa, tak na ty zkoušky ani nepůjdu, abych zbytečně nevyhazoval peníze. Po tomto sdělení už tento argument naprosto padl. I vyhlídka na plánované zpřísnění zákona o autoškolách mi nakopla k tomu, že tohle je opravdu poslední šance a pokud mám alespoň nějakou šanci řidičák získat, tak rok 2012 je posledním rokem, kdy se dá ještě řidičský průkaz získat za celkem přijatelných podmínek.
Bylo to dost katastrofální, každá křižovatka znamenala problém a to včetně těch se semafory. Přiznávám, že několik červených na semaforu jsem projel, ale celkem jsem se snažil, aby tomu tak nebylo. Nejhorší ale bylo to čekání, až blikne oranžová. Vypadalo to vždy, jako když mám zpomalené reakce. Blikla oranžová, už jsem šlapal na spojku a řadil, ale ty rozjezdy moc dobře nevypadaly, často jsem to přeháněl s plynem a často mi to chcípalo.
Při asi třetí jízdě před koncem jsem dostal od instruktora tip, zda by pro mě nebylo lepší to dodělat v nějaké vesnické autoškole, a přímo jmenoval jedno město, které je poměrně blízko a přitom daleko (ale jede tam alespoň celkem snesitelně doprava a především tam je magistrát, takže se zkoušky dají skládat přímo tam). Přiznám se, že mě to dost nahlodalo. Obzvlášť, když mi to řekl spolu s tím, že "jezdit umím", ale ve městě je to katastrofa. To jsem musel uznat. I v počátcích, kdy jsem s jízdami začínal, mi přišlo až podezřelé, jak na vesnicích nemám žádný problém, ale jakmile dorazím do města, řítí se na mě jedna katastrofa za druhou.
Dost jsem nad tím filozofoval, vybíral, váhal jsem. Ale nakonec jsem zůstal. Přeci jen, jedna z nabízených možností se ukázala nepříliš vhodná - musel bych si jednak doplácet jízdy, protože to tam téměř neznám, ale dost mi pomohlo v rozhodování, když mi jedna kolegyně řekla, že zná pár lidí, kteří ve zmíněném městě dělali autoškolu a kteří říkali, že by mnohem radši dělali tu autoškolu jinde - v tom větším městě, které je poblíž. A ve městě doporučeném přímo instruktorem jsem nakonec nic použitelného stejně nesehnal - jediná autoškola, která vypadala slušně a měla dobré reference, mi ani nedopověděla na e-mail.
Pikantní bylo, když jsem se při plánování posledních dvou jízd jen tak mimochodem dozvěděl, že tím, že se zúčastním šibeničního termínu zkoušek 9. srpna, prodlouží se mi čas na dodělání kurzu ještě o půlrok, takže ve finále by byl nejpozdější termín únor 2013. Připomínám raději ještě jednou, že jsem kurz zahájil v únoru 2011. Jeden čas jsem si dost pohrával s myšlenkou, že pokud bude poslední jízda před zkouškami katastrofa, tak na ty zkoušky ani nepůjdu, abych zbytečně nevyhazoval peníze. Po tomto sdělení už tento argument naprosto padl. I vyhlídka na plánované zpřísnění zákona o autoškolách mi nakopla k tomu, že tohle je opravdu poslední šance a pokud mám alespoň nějakou šanci řidičák získat, tak rok 2012 je posledním rokem, kdy se dá ještě řidičský průkaz získat za celkem přijatelných podmínek.
úterý 25. září 2012
Odkládání, šibeniční termíny, blonďaté jízdy a blbé kecy
Po hrůzostrašné jízdě s Hyundaiem, kdy došlo nejen k nečekanému zmizení pedálů na křižovatce a podobným nepříjemnostem opadá motivace a tak nějaký čas jsem nejezdil vůbec. Nemám již k dispozici kartičku s vypsanými daty jízd, takže případné časové údaje mohou být nepřesné. Myslím, že někdy v listopadu jsem ještě absolvoval jednu z posledních jízd v roce 2011 a přestože jsem jel s Fordem, žádná sláva to opět nebyla.
V práci se mi poněkud začalo více dařit a začal jsem dělat přesčasy, což znamenalo, že jsem si na autoškolu těžko nacházel čas, obzvláště, když jsem "vesničan" a s dopravou to není nikterak dobré. Nechtěl jsem působit jako naprostý blázen, abych neustále rušil domluvené jízdy jen kvůli tomu, že zrovna nestihnu včas vypadnout z práce.
Kromě toho, v zimním počasí, kdy venku mrzne, jak když praští, padá sníh a je náledí, jsem si se svými schopnostmi či spíše neschopnostmi na jízdu v autě příliš netroufal. Kromě toho, velmi striktně jsem odmítal jízdu za tmy. Teoreticky to pro mne mohlo být výhodné v menším provozu, jenže možná bych doplatil na svůj horší zrak. Vlastně můžu být i rád, že se mi nikdy "nepoštěstilo", abych jel při dešti. Když se mi někdy během jízdy podařilo zapnout stěrače, bylo to vždy omylem a to zásadně vždy, když nepršelo.
Začátkem roku 2012 začínám panikařit. Informace na internetu ohledně vyhrazeného času, za jaký je nutno kurz autoškoly dokončit, aby nepropadl, se poněkud rozcházejí a já zjišťuji, že pokud by mělo dojít na ten nejhorší scénář, mám docela co dělat, abych vůbec stihl dojet všechny zbývající jízdy a absolvoval alespoň jeden pokus u zkoušek. Několik jízd jsem absolvoval v lednu, opět jsem se přesvědčil o svých (ne)schopnostech a málem už jsem začal házet flintu do žita. Pak mě napadlo, že si zkusím zavolat do autoškoly, jestli mi řeknou, do kdy vlastně musím ten kurz absolvovat, aby mi nepropadl. Velmi jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že mám čas až do srpna.
Bohužel, tato informace mě na druhou stranu příliš nemotivovala, takže jsem to začal opět odkládat. Někdy v květnu, červnu, jsem ale začal cítit, že už se to začíná docela šibeničně blížit a po těžkém vnitřním přemlouvání zase začínám jezdit a to poněkud častěji, než dříve. Každá jízda je však stále utrpením a těžko se zapomínají slova jako "ta jízda by Vás měla bavit, měl byste si jí užívat a ne se tím stresovat". V reakci na mé chybné manévrování se spojkou jsem si například poslechl "spojku pouštět pomalu, zlehka, to je jak kamarádka, se kterou se chcete pomazlit," to byl spíše takový úsměvný moment. V podstatě to byl jediný moment, kdy jsem se během řízení při těch všech nervech pousmál.
Většinou jsem jel sám, pokud tedy nepočítám instruktora. Několikrát jsem ale měl "blonďatou jízdu". To bylo, když jsem po příchodu do autoškoly na smluvený termín zjistil, že se mnou pojede ještě nějaká slečna, která se taktéž pokouší o získání řidičského průkazu. Netuším, zda to byla náhoda nebo schválnost, nebo snad nějaký zlý úmysl, každopádně každá z těchto jízd mi docela solidně podkopala sebevědomí. Ať už jsem jel první já nebo ta blondýna, vždycky mi připadalo, jako když mi tím v té autoškole chtějí naznačit "ten problém je v Tobě, podívej se na tu holku, blondýnka, ještě k tomu mladší než ty a řídí mnohem líp než ty". Já přitom jel vždy tu jednodušší trasu a chyby jsem dělal neustále, blondýnky jely vždycky ukázkově. Pár chyb sice udělaly, ale byly to jen banality.
Z jedné jízdy mám naprosto vytěsněné, kudy jsem to jel a co se stalo, pamatuji si z ní jen řeči instruktora. Nějak postupně jsem si začínal zvykat na Hyundai (jinak to asi nešlo, aby mi vůbec vyhovoval ten termín) a to jsem jel opět s jiným instruktorem, se kterým jsem předtím nejel. Na jízdu si nepamatuji vůbec, ale ty hlášky, které měl, to se těžko zapomíná. Byl jsem rád, že vůbec nějak jedu, nikdo na mě netroubí, nic jsem nenaboural ani nikoho nezabil nebo nepřejel, ale instruktor měl prostě potřebu okomentovat téměř všechno, včetně věcí, které se netýkaly mojí jízdy.
Když jsem zastavoval před nějakým přechodem pro chodce nebo nějaký přechod míjel, instruktor měl potřebu okomentovat téměř všechny chodce. "Podívej se na ní, jak je hnusná, ať táhne zpátky do Vietnamu," okomentoval instruktor jednu přecházející vietnamskou slečnu, která přitom nevypadala nějak ošklivě. Na jednom přechodu přecházel nějaký mladík poněkud pomalým krokem a ještě si dovolil hodně, že se při tom ještě rozhlížel a koukal. Samozřejmě to hned schytal taky "Hele, támhleten feťák, jak je zfetovanej, jak si vykračuje a čumí". Opravdu jsem v tu chvíli neměl zájem posuzovat nebo řešit, jestli je někdo, kdo přechází chodník, zfetovanej, opilej nebo střízlivej. To mě absolutně nezajímalo. A nebudu už ani dodávat, že u jednoho chodce instruktor řešil jeho sexuální orientaci. To je opravdu to poslední, co by mě zajímalo.
Z psychologického hlediska je zajímavé, jak některé lidi ta jízda v autě strašně promění. Z někoho se stane mrzout s potřebou nadávat na všechny kolem, někomu rázem narostou ramena, někdo je najednou jak ve svém živlu, z někoho je najednou vystrašenec, některé slušné, křehké dívky najednou mluví jak prostitutky ...
V práci se mi poněkud začalo více dařit a začal jsem dělat přesčasy, což znamenalo, že jsem si na autoškolu těžko nacházel čas, obzvláště, když jsem "vesničan" a s dopravou to není nikterak dobré. Nechtěl jsem působit jako naprostý blázen, abych neustále rušil domluvené jízdy jen kvůli tomu, že zrovna nestihnu včas vypadnout z práce.
Kromě toho, v zimním počasí, kdy venku mrzne, jak když praští, padá sníh a je náledí, jsem si se svými schopnostmi či spíše neschopnostmi na jízdu v autě příliš netroufal. Kromě toho, velmi striktně jsem odmítal jízdu za tmy. Teoreticky to pro mne mohlo být výhodné v menším provozu, jenže možná bych doplatil na svůj horší zrak. Vlastně můžu být i rád, že se mi nikdy "nepoštěstilo", abych jel při dešti. Když se mi někdy během jízdy podařilo zapnout stěrače, bylo to vždy omylem a to zásadně vždy, když nepršelo.
Začátkem roku 2012 začínám panikařit. Informace na internetu ohledně vyhrazeného času, za jaký je nutno kurz autoškoly dokončit, aby nepropadl, se poněkud rozcházejí a já zjišťuji, že pokud by mělo dojít na ten nejhorší scénář, mám docela co dělat, abych vůbec stihl dojet všechny zbývající jízdy a absolvoval alespoň jeden pokus u zkoušek. Několik jízd jsem absolvoval v lednu, opět jsem se přesvědčil o svých (ne)schopnostech a málem už jsem začal házet flintu do žita. Pak mě napadlo, že si zkusím zavolat do autoškoly, jestli mi řeknou, do kdy vlastně musím ten kurz absolvovat, aby mi nepropadl. Velmi jsem byl překvapen, když jsem se dozvěděl, že mám čas až do srpna.
Bohužel, tato informace mě na druhou stranu příliš nemotivovala, takže jsem to začal opět odkládat. Někdy v květnu, červnu, jsem ale začal cítit, že už se to začíná docela šibeničně blížit a po těžkém vnitřním přemlouvání zase začínám jezdit a to poněkud častěji, než dříve. Každá jízda je však stále utrpením a těžko se zapomínají slova jako "ta jízda by Vás měla bavit, měl byste si jí užívat a ne se tím stresovat". V reakci na mé chybné manévrování se spojkou jsem si například poslechl "spojku pouštět pomalu, zlehka, to je jak kamarádka, se kterou se chcete pomazlit," to byl spíše takový úsměvný moment. V podstatě to byl jediný moment, kdy jsem se během řízení při těch všech nervech pousmál.
Většinou jsem jel sám, pokud tedy nepočítám instruktora. Několikrát jsem ale měl "blonďatou jízdu". To bylo, když jsem po příchodu do autoškoly na smluvený termín zjistil, že se mnou pojede ještě nějaká slečna, která se taktéž pokouší o získání řidičského průkazu. Netuším, zda to byla náhoda nebo schválnost, nebo snad nějaký zlý úmysl, každopádně každá z těchto jízd mi docela solidně podkopala sebevědomí. Ať už jsem jel první já nebo ta blondýna, vždycky mi připadalo, jako když mi tím v té autoškole chtějí naznačit "ten problém je v Tobě, podívej se na tu holku, blondýnka, ještě k tomu mladší než ty a řídí mnohem líp než ty". Já přitom jel vždy tu jednodušší trasu a chyby jsem dělal neustále, blondýnky jely vždycky ukázkově. Pár chyb sice udělaly, ale byly to jen banality.
Z jedné jízdy mám naprosto vytěsněné, kudy jsem to jel a co se stalo, pamatuji si z ní jen řeči instruktora. Nějak postupně jsem si začínal zvykat na Hyundai (jinak to asi nešlo, aby mi vůbec vyhovoval ten termín) a to jsem jel opět s jiným instruktorem, se kterým jsem předtím nejel. Na jízdu si nepamatuji vůbec, ale ty hlášky, které měl, to se těžko zapomíná. Byl jsem rád, že vůbec nějak jedu, nikdo na mě netroubí, nic jsem nenaboural ani nikoho nezabil nebo nepřejel, ale instruktor měl prostě potřebu okomentovat téměř všechno, včetně věcí, které se netýkaly mojí jízdy.
Když jsem zastavoval před nějakým přechodem pro chodce nebo nějaký přechod míjel, instruktor měl potřebu okomentovat téměř všechny chodce. "Podívej se na ní, jak je hnusná, ať táhne zpátky do Vietnamu," okomentoval instruktor jednu přecházející vietnamskou slečnu, která přitom nevypadala nějak ošklivě. Na jednom přechodu přecházel nějaký mladík poněkud pomalým krokem a ještě si dovolil hodně, že se při tom ještě rozhlížel a koukal. Samozřejmě to hned schytal taky "Hele, támhleten feťák, jak je zfetovanej, jak si vykračuje a čumí". Opravdu jsem v tu chvíli neměl zájem posuzovat nebo řešit, jestli je někdo, kdo přechází chodník, zfetovanej, opilej nebo střízlivej. To mě absolutně nezajímalo. A nebudu už ani dodávat, že u jednoho chodce instruktor řešil jeho sexuální orientaci. To je opravdu to poslední, co by mě zajímalo.
Z psychologického hlediska je zajímavé, jak některé lidi ta jízda v autě strašně promění. Z někoho se stane mrzout s potřebou nadávat na všechny kolem, někomu rázem narostou ramena, někdo je najednou jak ve svém živlu, z někoho je najednou vystrašenec, některé slušné, křehké dívky najednou mluví jak prostitutky ...
pondělí 24. září 2012
Komplikace a z(a)tracené pedály
Z celkových 28 hodin jízd jsem měl odjeto možná tak 6 jízd, když najednou v dubnu, po dvou měsících autoškoly, zasáhla rána osudu. Po několika zoufalých a trapných pokusech o získání práce, kdy to skončilo obvyklým příslibem, že se mi ještě ozvou a neozvali, se mi nějakým zázrakem podařilo sehnat práci. Velkou roli v tom sehrála kamarádka, která mi něco doporučila a ono to skutečně vyšlo.
Všechno dobré musí být zákonitě vyváženo něčím zlým, takže můj předpoklad, že stihnu udělat autoškolu, než začnu chodit do práce, vzal rychle za své. Od té doby, co jsem začal chodit do práce, jsem absolvoval asi ještě jednu jízdu. Neměl jsem sice nějakou fyzicky namáhavou práci, že bych po práci šel vyčerpaný domů a padnul, problém se vyskytl v něčem jiném. Vždycky jsem si v autoškole domluvil nějaké další jízdy a následně jsem je musel zrušit, protože se mi dost měnily směny. To způsobilo docela značnou pauzu, kdy jsem vůbec neřídil alespoň nějaké dva měsíce.
Někdy asi v červnu jsem jel zase po dlouhé době, to jsem mezi tím samozřejmě stačil všechno zapomenout, i když nedá se říci, že bych toho nějak moc uměl. Myslím, že to byla zase další premiéra, kdy jsem dostal přiděleného jiného instruktora a především jiné auto - tentokrát Hyundai i20. I když mělo být dle sdělení instruktora ovládání vlastně stejné jako u Focusu, na který jsem si předtím docela zvyknul, nějak jsem s tím měl velký problém.
Hyundai mi sice poskytl dostatek prostoru jako pro řidiče, ale oproti Focusu už to nebyl takový luxus. Nějak jsem si to auto zošklivil, i když to možná bylo způsobeno částečným zatemněním mysli, nebo jak to nazvat. Ten den jsem vypil trochu moc kafe, konkrétně litr a půl a to bylo teprv poledne. Když jsem jel v Hyundai, jel jsem bohužel už za nějakého středního provozu ve městě a prakticky na každé křižovatce mi to chcíplo. Z křižovatek jsem měl hroznou fóbii. Když jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem vždy ještě větší strach než obvykle. Kdybych měl počítat, kolikrát mi ten Hyundai "chcípnul", asi bych se nedopočítal.
A zrovna s Hyundaiem jsem zažil nejvíc nedobrých situací. Kromě toho, že mi Hyundai neustále chcípal, což jsem příliš nechápal, když mi předtím Focus nikdy nechcípnul, tak zřejmě vlivem nadměrné konzumace kofeinu se mi na jedné z křižovatek ztratily pedály. Chci se rozjet, jenže pedály nikde! Kde jsou ty pedály? Zkouším sešlápnout spojku a plyn, ale nic. Prázdno. Naštěstí to nějak zachránil instruktor, který se rozjel za mě, a v tu chvíli se pedály nějakým zázrakem objevily.
Jízda po městě za středního provozu, kde hlavně byla křižovatka vlastně každých pět metrů, pro mě byla další procházkou peklem, to jsem trpěl jak nikdy jindy a těšil jsem se, až to konečně skončí a budu si moci vystoupit a jít už konečně domů. Jakmile ta jízda plná utrpení s Hyundaiem skončila, bylo to jako vysvobození. Chvíli potom jsem psal šéfovi autoškoly, že už chci jezdit jen s Fordem.
Všechno dobré musí být zákonitě vyváženo něčím zlým, takže můj předpoklad, že stihnu udělat autoškolu, než začnu chodit do práce, vzal rychle za své. Od té doby, co jsem začal chodit do práce, jsem absolvoval asi ještě jednu jízdu. Neměl jsem sice nějakou fyzicky namáhavou práci, že bych po práci šel vyčerpaný domů a padnul, problém se vyskytl v něčem jiném. Vždycky jsem si v autoškole domluvil nějaké další jízdy a následně jsem je musel zrušit, protože se mi dost měnily směny. To způsobilo docela značnou pauzu, kdy jsem vůbec neřídil alespoň nějaké dva měsíce.
Někdy asi v červnu jsem jel zase po dlouhé době, to jsem mezi tím samozřejmě stačil všechno zapomenout, i když nedá se říci, že bych toho nějak moc uměl. Myslím, že to byla zase další premiéra, kdy jsem dostal přiděleného jiného instruktora a především jiné auto - tentokrát Hyundai i20. I když mělo být dle sdělení instruktora ovládání vlastně stejné jako u Focusu, na který jsem si předtím docela zvyknul, nějak jsem s tím měl velký problém.
Hyundai mi sice poskytl dostatek prostoru jako pro řidiče, ale oproti Focusu už to nebyl takový luxus. Nějak jsem si to auto zošklivil, i když to možná bylo způsobeno částečným zatemněním mysli, nebo jak to nazvat. Ten den jsem vypil trochu moc kafe, konkrétně litr a půl a to bylo teprv poledne. Když jsem jel v Hyundai, jel jsem bohužel už za nějakého středního provozu ve městě a prakticky na každé křižovatce mi to chcíplo. Z křižovatek jsem měl hroznou fóbii. Když jsem se blížil ke křižovatce, měl jsem vždy ještě větší strach než obvykle. Kdybych měl počítat, kolikrát mi ten Hyundai "chcípnul", asi bych se nedopočítal.
A zrovna s Hyundaiem jsem zažil nejvíc nedobrých situací. Kromě toho, že mi Hyundai neustále chcípal, což jsem příliš nechápal, když mi předtím Focus nikdy nechcípnul, tak zřejmě vlivem nadměrné konzumace kofeinu se mi na jedné z křižovatek ztratily pedály. Chci se rozjet, jenže pedály nikde! Kde jsou ty pedály? Zkouším sešlápnout spojku a plyn, ale nic. Prázdno. Naštěstí to nějak zachránil instruktor, který se rozjel za mě, a v tu chvíli se pedály nějakým zázrakem objevily.
Jízda po městě za středního provozu, kde hlavně byla křižovatka vlastně každých pět metrů, pro mě byla další procházkou peklem, to jsem trpěl jak nikdy jindy a těšil jsem se, až to konečně skončí a budu si moci vystoupit a jít už konečně domů. Jakmile ta jízda plná utrpení s Hyundaiem skončila, bylo to jako vysvobození. Chvíli potom jsem psal šéfovi autoškoly, že už chci jezdit jen s Fordem.
neděle 23. září 2012
Pomalu, pozvolna, jednou nohou v rakvi
Je to už poněkud trochu delší čas, takže si některé věci nevybavuji úplně přesně, každopádně první lekce autoškoly - tedy spíše zahájení, probíhalo tak nějak podle všech očekávání. Přišel jsem do učebny, spolu se mnou tam bylo asi ještě dalších patnáct lidí, a byl jsem celkem překvapen, že jsem tam nebyl nejstarší. Po zahájení přišel instruktor, jehož jméno si nepamatuji (asi se ani nepředstavil), předal nějaké informace, vybral přihlášky a kurzovné, sdělil nám, kdy je příští hodina a tím to skončilo.
Proběhlo poté ještě několik lekcí, přesně podle předpisů, ale o tom se rozepisovat nebudu, stejně si na to už příliš nepamatuji. Po nějakých těch absolvovaných hodinách výuky se pomalu začínaly plánovat jízdy, tuším někdy od března. Předpokládal jsem, že ostatní absolventi alespoň někdy drželi v ruce volant nebo i řídili (což já nikoliv), takže jsem od rodičů přítelkyně přijal nabídku, že mě vezmou někam mimo provoz, abych si aspoň trochu zkusil řízení, než vůbec absolvuji první jízdu v autoškole.
Se svojí výškou jsem měl problém se vůbec nacpat do Fabie, ale nakonec jsem to zvládl a ani ty úplné základy řízení mi nešly zase tak špatně, jak jsem očekával. Nic slavného to ale taky nebylo, ale to se dalo čekat, když jsem nikdy předtím neřídil. Přítelkyně, která jela s námi, si to zkusit ani nechtěla, což jsem moc nechápal, když pořád básnila, že se těší až si po škole udělá řidičák.
V autoškole mě čeká první jízda a já tam onoho dne vyrážím s obavami a strachem, co mě může všechno potkat. Před budovou autoškoly se setkávám s instruktorem, kterého jsem už předtím znal z teoretické výuky a dozvídám se od něj, že pojedu ve Fiatu Punto, ale že si mám zatím sednout jen na místo spolujezdce, což přijímám s úlevou. Instruktor mě veze na opuštěné parkoviště u nejmenovaného obchodu s nábytkem, kde přichází ta chvíle, kdy se v řízení vystřídáme.
Při nastupování na místo řidiče přichází zásadní problém. I když je Fiat Punto větší než Fabie, prostoru pro řidiče moc nemá. Nějak se tam tedy nacpu a nezbývá mi nic jiného, než protentokrát to nějak přežít. Nohama zespodu okopávám během jízdy volant, instruktor mě nechá i přesto jezdit s tím, že příště už pojedu jiným, prostornějším autem. Na parkovišti nikdo není, to je dobré. Zkouším si tam rozjezdy, chvíli jedu rovně, zatáčím, zase se rozjíždím, zatáčím a tak. Až na to, že okopávám koleny volant, to celkem jde. Bohužel si už přesně nevybavuji, zda jsem potom od parkoviště jel už dál nebo zbytek dojel instruktor. Každopádně, moc sebejistoty mi oficiální první jízda nedodala. Očekávání toho, že příště už pravděpodobně pojedu už někde v provozu, mi moc nadšení nedodává.
Další jízdu jsem měl naplánovanou asi za dva dny, to není tak podstatné. Důležité je spíše to, že ten časový rozptyl nebyl tak strašný. Už před autoškolou potkávám šéfa autoškoly a tentokrát pojedu s Fordem Focusem. Mám si rovnou sednout na místo řidiče. Sice jsem to očekával, ale i tak jsem zaskočen a strach začíná pracovat na plné obrátky. Po nasednutí a připoutání jsem z Focusu nadšen. První pěkné a přitom pohodlné auto, kde ani já jako dlouhán nemám problém s prostorem pro nohy a hlavně ten dosud nevídaný komfort! Chmurné myšlenky na to, že je to trochu moc velké auto, takže s tím zřejmě bude složitější zaparkovat, prozatím odkládám stranou.
Instruktor mi sděluje velmi nečekanou novinku - on se ten Focus řídí trochu jinak, než to Punto, se kterým jsem jel předtím. Nemohu říct, že bych si na Punto pro trpaslíky zvykl, takže v tom trochu odlišném řízení nevidím zase až tak velký problém. Údajně prý trochu jinak zabírá spojka. A také nemusím pouštět světla, protože se zapínají automaticky. To je pro někoho, kdo často na něco zapomene, docela zásadní plus.
Vyjíždím od autoškoly a chtě nechtě se musím zařadit do nejkrajnějšího jízdního pruhu na víceproudové silnici na docela frekventovaném místě. Chvíli poté se jízda nakonec stáčí někam po vesnicích, kde není téměř žádný provoz a samá rovinka, což je dobré, ale i tak mě neopustil strach z řízení a místo toho, abych si jízdu užíval, tak spíše doufám, že to vůbec přežiju. Nevím, zda instruktor taktně mlčí nebo opravdu jedu bez toho, abych udělal nějakou chybu. Je fakt, že si nedovolím udělat nic sám, ale i tak se toho dalo zkazit asi dost.
K mému překvapení se ručička tachometru dostane dokonce i přes 50 km/h, to už začínám mít opravdu smrt v očích. Pochopitelně nedělám nic sám, se vším, co mám dělat mi radí instruktor. Chvílemi mám trochu špatný pocit, když mu zazvoní telefon a on se klidně vybavuje. V tu chvíli se cítím ještě nebezpečněji než obvykle. Telefonáty však i tak přerušuje instrukcemi, kudy mám jet nebo co mám zařadit, moc mne to ale neuklidňuje. Stejně jako minule, když se následně přibližuji k místu, kde sídlí autoškola, začínám si oddychovat. Pro tento den je mé utrpení u konce.
Následuje ještě několik jízd, při čemž pozoruji k mému úžasu velmi sestupnou tendenci. Přijde mi, jako kdybych dosáhl vrcholu na druhé jízdě, kdy jsem jel asi nejlépe a od té druhé jízdy to začíná být horší a horší ... Začínám být nachytáván, že jsem si nevšiml nějaké značky, případně dokonce napomenut za to, že "nehraju divadýlko". Jedu přes vesnice, které důvěrně znám, nikde nikdo. U značky "dej přednost v jízdě" se rozhlédnu, aniž bych pohnul hlavou. Že jsem viděl, že tam nikdo není je sice jedna věc, jenže správně bych měl při rozhlížení pohnout hlavou, aby bylo zřetelné, že jsem se opravdu rozhlédl. Frustrace sílí.
Začíná mi připadat, že je toho na mě trochu moc. Točit volantem, řadit, šlapat na pedály, sledovat provoz přede mnou, za mnou, vedle mě, poslouchat instrukce, sledovat značky, ještě myslet na "hraní divadla" a moc mi nepomáhá ani to, že se instruktoři snaží vést rozhovor, což situaci ještě stěžuje. Velice chápu, proč je zakázáno řídit s telefonem u ucha, a přestávám rozumět tomu, proč je vlastně povolené alespoň hands-free, byť to i tak snižuje koncentraci. Téměř vždy zapnuté rádio, ze kterého se linou hloupé kecy moderátorů, případně nějaká hloupá mainstreamová komerční hudba, to je pro mne další ze zabijáků pro soustředění.
Proběhlo poté ještě několik lekcí, přesně podle předpisů, ale o tom se rozepisovat nebudu, stejně si na to už příliš nepamatuji. Po nějakých těch absolvovaných hodinách výuky se pomalu začínaly plánovat jízdy, tuším někdy od března. Předpokládal jsem, že ostatní absolventi alespoň někdy drželi v ruce volant nebo i řídili (což já nikoliv), takže jsem od rodičů přítelkyně přijal nabídku, že mě vezmou někam mimo provoz, abych si aspoň trochu zkusil řízení, než vůbec absolvuji první jízdu v autoškole.
Se svojí výškou jsem měl problém se vůbec nacpat do Fabie, ale nakonec jsem to zvládl a ani ty úplné základy řízení mi nešly zase tak špatně, jak jsem očekával. Nic slavného to ale taky nebylo, ale to se dalo čekat, když jsem nikdy předtím neřídil. Přítelkyně, která jela s námi, si to zkusit ani nechtěla, což jsem moc nechápal, když pořád básnila, že se těší až si po škole udělá řidičák.
V autoškole mě čeká první jízda a já tam onoho dne vyrážím s obavami a strachem, co mě může všechno potkat. Před budovou autoškoly se setkávám s instruktorem, kterého jsem už předtím znal z teoretické výuky a dozvídám se od něj, že pojedu ve Fiatu Punto, ale že si mám zatím sednout jen na místo spolujezdce, což přijímám s úlevou. Instruktor mě veze na opuštěné parkoviště u nejmenovaného obchodu s nábytkem, kde přichází ta chvíle, kdy se v řízení vystřídáme.
Při nastupování na místo řidiče přichází zásadní problém. I když je Fiat Punto větší než Fabie, prostoru pro řidiče moc nemá. Nějak se tam tedy nacpu a nezbývá mi nic jiného, než protentokrát to nějak přežít. Nohama zespodu okopávám během jízdy volant, instruktor mě nechá i přesto jezdit s tím, že příště už pojedu jiným, prostornějším autem. Na parkovišti nikdo není, to je dobré. Zkouším si tam rozjezdy, chvíli jedu rovně, zatáčím, zase se rozjíždím, zatáčím a tak. Až na to, že okopávám koleny volant, to celkem jde. Bohužel si už přesně nevybavuji, zda jsem potom od parkoviště jel už dál nebo zbytek dojel instruktor. Každopádně, moc sebejistoty mi oficiální první jízda nedodala. Očekávání toho, že příště už pravděpodobně pojedu už někde v provozu, mi moc nadšení nedodává.
Další jízdu jsem měl naplánovanou asi za dva dny, to není tak podstatné. Důležité je spíše to, že ten časový rozptyl nebyl tak strašný. Už před autoškolou potkávám šéfa autoškoly a tentokrát pojedu s Fordem Focusem. Mám si rovnou sednout na místo řidiče. Sice jsem to očekával, ale i tak jsem zaskočen a strach začíná pracovat na plné obrátky. Po nasednutí a připoutání jsem z Focusu nadšen. První pěkné a přitom pohodlné auto, kde ani já jako dlouhán nemám problém s prostorem pro nohy a hlavně ten dosud nevídaný komfort! Chmurné myšlenky na to, že je to trochu moc velké auto, takže s tím zřejmě bude složitější zaparkovat, prozatím odkládám stranou.
Instruktor mi sděluje velmi nečekanou novinku - on se ten Focus řídí trochu jinak, než to Punto, se kterým jsem jel předtím. Nemohu říct, že bych si na Punto pro trpaslíky zvykl, takže v tom trochu odlišném řízení nevidím zase až tak velký problém. Údajně prý trochu jinak zabírá spojka. A také nemusím pouštět světla, protože se zapínají automaticky. To je pro někoho, kdo často na něco zapomene, docela zásadní plus.
Vyjíždím od autoškoly a chtě nechtě se musím zařadit do nejkrajnějšího jízdního pruhu na víceproudové silnici na docela frekventovaném místě. Chvíli poté se jízda nakonec stáčí někam po vesnicích, kde není téměř žádný provoz a samá rovinka, což je dobré, ale i tak mě neopustil strach z řízení a místo toho, abych si jízdu užíval, tak spíše doufám, že to vůbec přežiju. Nevím, zda instruktor taktně mlčí nebo opravdu jedu bez toho, abych udělal nějakou chybu. Je fakt, že si nedovolím udělat nic sám, ale i tak se toho dalo zkazit asi dost.
K mému překvapení se ručička tachometru dostane dokonce i přes 50 km/h, to už začínám mít opravdu smrt v očích. Pochopitelně nedělám nic sám, se vším, co mám dělat mi radí instruktor. Chvílemi mám trochu špatný pocit, když mu zazvoní telefon a on se klidně vybavuje. V tu chvíli se cítím ještě nebezpečněji než obvykle. Telefonáty však i tak přerušuje instrukcemi, kudy mám jet nebo co mám zařadit, moc mne to ale neuklidňuje. Stejně jako minule, když se následně přibližuji k místu, kde sídlí autoškola, začínám si oddychovat. Pro tento den je mé utrpení u konce.
Následuje ještě několik jízd, při čemž pozoruji k mému úžasu velmi sestupnou tendenci. Přijde mi, jako kdybych dosáhl vrcholu na druhé jízdě, kdy jsem jel asi nejlépe a od té druhé jízdy to začíná být horší a horší ... Začínám být nachytáván, že jsem si nevšiml nějaké značky, případně dokonce napomenut za to, že "nehraju divadýlko". Jedu přes vesnice, které důvěrně znám, nikde nikdo. U značky "dej přednost v jízdě" se rozhlédnu, aniž bych pohnul hlavou. Že jsem viděl, že tam nikdo není je sice jedna věc, jenže správně bych měl při rozhlížení pohnout hlavou, aby bylo zřetelné, že jsem se opravdu rozhlédl. Frustrace sílí.
Začíná mi připadat, že je toho na mě trochu moc. Točit volantem, řadit, šlapat na pedály, sledovat provoz přede mnou, za mnou, vedle mě, poslouchat instrukce, sledovat značky, ještě myslet na "hraní divadla" a moc mi nepomáhá ani to, že se instruktoři snaží vést rozhovor, což situaci ještě stěžuje. Velice chápu, proč je zakázáno řídit s telefonem u ucha, a přestávám rozumět tomu, proč je vlastně povolené alespoň hands-free, byť to i tak snižuje koncentraci. Téměř vždy zapnuté rádio, ze kterého se linou hloupé kecy moderátorů, případně nějaká hloupá mainstreamová komerční hudba, to je pro mne další ze zabijáků pro soustředění.
sobota 22. září 2012
Dlouhé, předlouhé váhání a přemlouvání
Nejsem jedním z těch, kteří se narodili s volantem v ruce. Auta mě nezajímají a vlastně jsem ani nikdy nepřemýšlel o tom, že bych si chtěl někdy pořídit řidičák, řízení mě vůbec nelákalo. V mém dětství měli rodiče tehdy auto (byla to nějaká hrozná šunka) a ze všech těch jízd si pamatuji hlavně ten pach (někdo tomu dokonce říká "vůně") benzínu, ze kterého mi vždy bylo špatně, takže každá jízda pro mě znamenala, že budu opět zvracet. Proto jsem byl velmi nadšen, když se z nějakého, pro mne neznámého důvodu, rodiče nakonec auta zbavili.
O pár let později, když mi bylo osmnáct, řešil jsem jiné věci a na autoškolu jsem ani nepomyslel. Že ostatní v mém věku začali docházet do autoškol, aby konečně mohli jezdit, mě to nechávalo naprosto v klidu. Věděl jsem, že to pro mě nemá žádný smysl. Nejen, že tou dobou jsem nevydělával a proto jsem si ani kurz nemohl dovolit, ale ani bych neměl s čím jezdit. I když cestování hromadnou dopravou pro mne nebyla žádná slast, neměl jsem jinou alternativu, tak jsem s tím byl smířen.
Uplynulo ještě několik dlouhých let, začínala právě ekonomická krize a já po prvním neúspěšném semestru na vysoké jako pouhý absolvent, který nikdy předtím nepracoval, měl velký problém sehnat nějakou práci a místo nějakého zbytečného poflakování jsem se chtěl věnovat něčemu alespoň trochu smysluplnému. Moje tehdejší přítelkyně mě tehdy přemluvila, abych si zkusil udělat autoškolu. Neměla to s tím přemlouváním jednoduché, dost jsem se tomu bránil.
Po nějakém půlroce bez práce, kdy jsem si jen držel statut studenta, do školy docházel pouze na obědy do menzy a marně se snažil sehnat práci, jsem příliš nečekal v nějakou brzkou změnu situace. Předpokládal jsem tedy, že než si najdu nějakou práci, budu mít už řidičák. Představa, že bych do autoškoly docházel vyčerpaný z práce, mne přímo děsila. Při pročítání všelijakých pracovních inzerátů jsem si dost často všímal, že je někde řidičský průkaz vyžadován a v horším případě tam byla uvedena ještě alespoň dvouletá praxe, takže jsem i přesto nějak neočekával, že bych si tím mohl nějak pomoci.
Z jedné firmy z mého oboru jsem byl kontaktován s nabídkou práce, jenže tu jsem tehdy musel odmítnout kvůli velmi špatné dopravě. Inzerátu této firmy jsem již dříve všiml, před lety jsem uvažoval i o tom, že bych tam šel na brigádu, jenže jakmile jsem zjistil, jak je to s dopravou, že tam vlaky nejezdí vůbec a autobusy asi jen třikrát za den a ještě v nevhodných časech, věděl jsem, že na to mohu zapomenout.
Na internetu jsem načerpal nějaké informace, vybral jsem si nakonec po celkem krátkém rozhodování jednu cenově celkem přijatelnou autoškolu s dobrými referencemi, na dostupném místě (jedna z mála, kterou jsem byl schopen lokalizovat bez mapy nebo případného navigátora na telefonu) a celkem lákavým vozovým parkem. Byl jsem nadšen především z toho, že se jedná o autoškolu, která ve vozovém parku nemá žádnou škodovku. Od dob mých středoškolských studií - zejména tedy praxe, která právě v areálu Škody probíhala, ve mě Škoda vyvolávala dost nepříjemné vzpomínky a pocity. Dny, kdy jsem musel docházet na praxi do škodovácké dílny, kde jsem se dusil nechutným pachem fabriky a trpěl, když jsem tam musel chodit v montérkách a nepříjemných, hnusných a těžkých kanadách a při tom tam ještě brousit, pilovat a vrtat nějaké kovové díly, to bylo pro mne opravdové peklo.
Vyplnil jsem veškeré papíry, zašel k doktorce pro potvrzení a v únoru 2011 přišel do vybrané autoškoly na zahájení kurzu.
O pár let později, když mi bylo osmnáct, řešil jsem jiné věci a na autoškolu jsem ani nepomyslel. Že ostatní v mém věku začali docházet do autoškol, aby konečně mohli jezdit, mě to nechávalo naprosto v klidu. Věděl jsem, že to pro mě nemá žádný smysl. Nejen, že tou dobou jsem nevydělával a proto jsem si ani kurz nemohl dovolit, ale ani bych neměl s čím jezdit. I když cestování hromadnou dopravou pro mne nebyla žádná slast, neměl jsem jinou alternativu, tak jsem s tím byl smířen.
Uplynulo ještě několik dlouhých let, začínala právě ekonomická krize a já po prvním neúspěšném semestru na vysoké jako pouhý absolvent, který nikdy předtím nepracoval, měl velký problém sehnat nějakou práci a místo nějakého zbytečného poflakování jsem se chtěl věnovat něčemu alespoň trochu smysluplnému. Moje tehdejší přítelkyně mě tehdy přemluvila, abych si zkusil udělat autoškolu. Neměla to s tím přemlouváním jednoduché, dost jsem se tomu bránil.
Po nějakém půlroce bez práce, kdy jsem si jen držel statut studenta, do školy docházel pouze na obědy do menzy a marně se snažil sehnat práci, jsem příliš nečekal v nějakou brzkou změnu situace. Předpokládal jsem tedy, že než si najdu nějakou práci, budu mít už řidičák. Představa, že bych do autoškoly docházel vyčerpaný z práce, mne přímo děsila. Při pročítání všelijakých pracovních inzerátů jsem si dost často všímal, že je někde řidičský průkaz vyžadován a v horším případě tam byla uvedena ještě alespoň dvouletá praxe, takže jsem i přesto nějak neočekával, že bych si tím mohl nějak pomoci.
Z jedné firmy z mého oboru jsem byl kontaktován s nabídkou práce, jenže tu jsem tehdy musel odmítnout kvůli velmi špatné dopravě. Inzerátu této firmy jsem již dříve všiml, před lety jsem uvažoval i o tom, že bych tam šel na brigádu, jenže jakmile jsem zjistil, jak je to s dopravou, že tam vlaky nejezdí vůbec a autobusy asi jen třikrát za den a ještě v nevhodných časech, věděl jsem, že na to mohu zapomenout.
Na internetu jsem načerpal nějaké informace, vybral jsem si nakonec po celkem krátkém rozhodování jednu cenově celkem přijatelnou autoškolu s dobrými referencemi, na dostupném místě (jedna z mála, kterou jsem byl schopen lokalizovat bez mapy nebo případného navigátora na telefonu) a celkem lákavým vozovým parkem. Byl jsem nadšen především z toho, že se jedná o autoškolu, která ve vozovém parku nemá žádnou škodovku. Od dob mých středoškolských studií - zejména tedy praxe, která právě v areálu Škody probíhala, ve mě Škoda vyvolávala dost nepříjemné vzpomínky a pocity. Dny, kdy jsem musel docházet na praxi do škodovácké dílny, kde jsem se dusil nechutným pachem fabriky a trpěl, když jsem tam musel chodit v montérkách a nepříjemných, hnusných a těžkých kanadách a při tom tam ještě brousit, pilovat a vrtat nějaké kovové díly, to bylo pro mne opravdové peklo.
Vyplnil jsem veškeré papíry, zašel k doktorce pro potvrzení a v únoru 2011 přišel do vybrané autoškoly na zahájení kurzu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)